Jaxe dostat do vlastní garáže

Pořídili jsme si domeček s garáží. Jsou v zásadě tři možnosti, jak se do garáže dostávat, tedy samozřejmě mimo garážových vrat přirozeně. Jedna možnost – garáž propojena s domem dveřmi. Druhá možnost – garáž s dveřmi na zahradu. A třetí možnost – do garáže vedou pouze garážová vrata, což je i náš případ. Každá z variant má jistě svého výhody i nevýhody. Naše garáž má vrata na elektrický pohon, včetně dálkového ovládání, takže je to pohoda, zmáčknu tlačítko a vrata se mi otevřou, zmáčknu podruhé a vrata se zavřou. Pro případ, že by nešla elektrika, jsou vrata vybavena zámkem, ke kterému je připevněn provázek, pomocí něhož je možné uvolnit pojistku a vrata otevřít manuálně. No není to paráda, když to funguje.

Když jsme domeček kupovali, všimli jsme si, že provázek u zámku je už trochu roztřepený, jak se garáž během stavby otvírala pouze manuálně. Původně jsme chtěli nechat provázek vyměnit, ale nakonec jsme se nechali uchlácholit tím, že manuální otvírání budeme používat opravdu pouze výjimečně.

Onehdy o víkendu, když jsem se večer vracel domů, zmáčknul jsem první tlačítko na dálkovém ovládání, začala se otvírat branka (i ta je elektrický pohon a poslouchá povely z dálkového ovladače). Zmáčknul jsem tedy druhé tlačítko, měly se začít otvírat vrata do garáže, ale ani se nehnuly. Zkusil jsem ještě několikrát zmáčknout tlačítko ovladače, ale vrata mě naprosto ignorovala. Po několika pokusech jsem to vzdal, popojel jsem před vrata, poslední pokus s ovládačem a nic. Došel jsem do domečku, vzal jsem si druhé ovládání a opět jsem se marně pokoušel vrata uvést do pohybu. Když selhaly všechny pokusy s ovládačem, našel jsem klíče a vrata garáže otevřel manuálně. Když jsem zaparkoval auto, zkusil jsem vypínač, kterým se dají vrata garáže ovládat zevnitř, ale ani na tento podnět se vrata do pohybu nedala. No nic, řekl jsem si a zavřel vrata manuálně. Doma jsem se dozvěděl, že, když se vrata zavírala, vypnuli nám elektriku, vrata se nedovřela a začala stávkovat. Ještě večer jsem se pokusil vrata opět zprovoznit, prověřil jsem pojistky, ale vše bylo marné. Dobrá tedy, v pondělí najdu nějaký servis a nechám na to přijet odborníky.

V neděli dopoledne jsme vyjeli na nákup. Když jsme se vrátili, já manuálně vrata otevřel, zaparkoval auto, odnosili jsme nákup do domu. Poté jsem vrata zavíral. Když jsem provázkem uvolňoval pojistku, aby se vrata úplně dovřela, rup, v ruce mi zůstal zámek s kouskem provázku a vrata se poslušně dovřela. Stál jsem před garáží se zámkem v ruce a věděl jsem, že toto se nemělo stát, neb jsem ztratil možnost, jak se do garáže normálně dostat. Hladina adrenalinu v krvi se prudce zvedla, v duchu jsem napočítal aspoň do deseti a přemýšlel, co s tím budu dělat.

Aby se servisáci dostali k motoru vrat, musím se do garáže nějak dostat. Naše garáž má naštěstí okno, které bylo otevřené na ventilačku, cíl byl jasný.  Přes okno se dostat do garáže a otevřít vrata zevnitř. Operaci dobytí garáže jsem si naplánoval na poobědový čas.

Nevím, jak ostatní, kdo bydlíte v domečku, ale já mám v podstatě všechno nářadí v garáži. Taky žebřík i štafle tam mám. Po obědě jsem se vydal okouknout situaci, okno do garáže je víc jak dva metry nad zemí. Naštěstí jsme měli doma aspoň dvoustupňové schůdky. Jako první jsem se pokusil vyháknout okno tak, aby se dalo celé otevřít. Za malou chvilku jsem zjistil, že to nejde. Ještě štěstí, že zarážka umožňující otevřít okno drží na dvou šroubech. Našel jsem tedy doma šroubovák a postupně jsem šroubky vymontoval, tím jsem se posunul do fáze – okno plně otevřené, opřené o vnitřní parapet a štafle v garáži. Při dobývaní garáže mi asistovala žena, která mě povzbuzovala slovy „hlavně nespadni“. Měla nejeden dobrý nápad, okno vysadit úplně, tak abych ho nezničil, až přes něj polezu. Vysadit okno jsem se pokoušel několik minut, ale nakonec jsem zjistil, že tudy cesta nevede, neb okno nemá klasické panty.

Měla následovat další fáze – vylézt na vnější parapet okna a poté se oknem protáhnout dovnitř. Jak jsem již psal, štafle jsem měl v garáži a okno se o ně provokativně opíralo, takže jsem stál pod oknem a přemýšlel jsem, co si dát pod nohy, abych se dostal co nejvýše. Jediné, co jsem zahlédnul, byla popelnice. Pohled směrem k popelnici mě prozradil, Verča rezolutně řekla „na to zapomeň“. Přemýšleli jsme tedy dál a tu to Verču napadlo. V šatně v domečku máme IKEA skříňky, u jedné se nám nepodařila nainstalovat kolečka. Vyndali jsme z něj šuplíky se šactvem, donesli pod okno garáže a už to vypadalo lip.

Nadechnul jsem se, požádal Verču, aby mi přidržela skříňku, aby mi neujela pod nohama. Ještě jeden nádech a vyhoupnul jsem se na vnější parapet okna. Klečel jsem skrčený na parapetu okna a pokoušel se vymyslet, jak nejlépe se oknem protáhnout. Jen pro upřesnění okno do garáže je obdélník, který má na výšku cca 50 cm a na délku cca 1 m. Moje proporce jsou skoro 2 metry a něco přes 100 kilo živé váhy. Při kontrole podokenního prostoru v garáži, jsem si všimnul, že přesně pod ním je bedýnka se dřevem, ve které jsou bodce na opékání buřtů. Vcelku nerad bych se na jeden z nich nabodnul. Jak jsem tam tak klečel, dostal jsem nápad posunout štafle, o které se opíralo okno tak, aby se opřely o letní pneumatiky a já po nich mohl pohodlněji slézt z okna. Po chvilkovém zápasu se mi to podařilo. Byla přede mnou další fáze – protáhnout se oknem a slézt po štaflích dovnitř garáže. Po chvilce pokusů, jak se správně poskládat, jsem pochopil, že toto bude nejtěžší část dobývání garáže. Pozorovatelům moje snaha mohla připomínat pohyby vorvaně na souši, ale snažil jsem se, seč moje ne zrovna trénované tělo dovolovalo. Po několika zrovna ne moc koordinovaných pohybech se mi nakonec podařilo vystrčit jednu nohu ven z garáže a jednu dovnitř, aniž bych z okna spadnul. Oddechnul jsem si a seděl obkročmo na okně. Moje váha na okně způsobila drobnou deformaci omítky pod oknem, dle popisu Verči „praskla celá omítka“. Zas tak hrozné to nebylo. Z polohy obkročmo obepínající okno se mi podařilo dosáhnout na připravený žebřík a nakonec se opravdu do garáže dostat, opět jsem si oddechnul, mám to za sebou. Uvnitř garáže jsem uvolnil pojistku vrat a otevřel je. Poslední fáze spočívala v tom, že jsem s Verčou udělali z prádelní šňůry provizorní manuální otvírání garáže (byla to vzácná šňůra až ze Španělska, zbyla nám po tamní dovolené). Už tedy jenom zbývalo zpátky přišroubovat okno a zajistit odborný servis.

Happy End nesmí chybět. Když v pátek konečně dorazili odborníci, zjistili, že výpadkem proudu vrata „zapomněla“, co je jejich práce. Přes programovací tlačítka se vrata opět naučila svoje funkce, vyměněna byla i šňůrka k manuálnímu otvírání. Pro jistotu jsem si nechal ukázat postup, jak vrata naučit, jak se správně otvírat a zavírat. Doufám, že v budoucnu nebudu muset opakovat podobný artistický výkon.

Na závěr bych chtěl poděkovat Verče bez jejíž pomoci a nápadů bych se do garáže možná ani nedostal, holt průmyslováci.

Míra bratr