Umřel mi pes. Teda pošel. Měl rakovinu. Na celém těle se mu začaly objevovat pod kůží boule, které se postupně zvětšovaly. Nejvíc mezi žebry. Nejdřív jich bylo 5, pak 7, 10, nakonec 12. Netrvalo to ani čtrnáct dní a byl konec. Jmenoval se Max. Byl to dobrman, Možná jste ho znali. Užili jsme s ním hodně starostí ale i nějaké ty legrace. Do posledního dne měl dobrou náladu, běhal, jedl a na nic si nestěžoval. Poslední den ráno měl průjem, a nechtěl jíst. Když jsem přišel v poledne domů, bylo po něm.

Tohle by měl být úvod k nějakým hlubším úvahám k posmrtnému psímu holdu, ale já nikdy nic takového nepsal.

S podzimu 2004 jsme jej s mou ženou Marťou dostali (trochu rozkazem), jako dar k nastěhování do našeho novobydliště v Mírovce, s tím, že jde o nezvladatelného a milého společenského psa. Mohu klidně říci, že v tomto směru jsme jej v následujících letech nijak výchovně nezdeformovali. Do poslední chvíle byl vlezlý, milý a svéhlavý.

Nějak mi nepřijde podstatné, že celé to naše soužití byla vytrvalá poziční válka, kde jen s nezměrnými náklady a různými technickými vychytávkami, jsme dokázali odolávat jeho vynalézavosti v unikání z domu či naopak vtírání se do jeho obytných částí. Asi nebyl v posledních letech zrovna moc šťastný, když jsme jej v průběhu rození našich dětí postupně separovali do kotce a na zahradu. Ke cti mu, ale musím přiznat, že se s tím nikdy nesmířil. Žádné naše vítězství, nebylo, než velmi dočasné. Až teď mi unik někam, odkud jej už neodlapím zpět.

Ten pes musí pryč. Říkala moje žena pravidelně, když zdrhl a pak odněkud přišel a cizí krev mu kapala z huby, nebo když ji zastavil s novou obžalobou pravidelný místní stěžovatel, kterému podle pokrývky temene říkáme „občan s kapesníkem“. Ten pes musí pryč, řekl jsem si, když se nám letos narodil třetí synáček a do úkolovníku na mobilu si zapsal VYŘEŠIT PSA!

Naplánovaný termín dávno propadl. Z příbuzných ani z známých nepříbuzných jej nikdo nechtěl. Ani za peníze, ani za nic. Jeho pravdivá pověst jej předcházela. Do útulku jsem ho zase nechtěl dát já. Takže pes tu byl dál. Většinu dne zavřený v kotci 2x2 metry, protože ani elektrický ohradník a obojek, ani zvýšení většiny plotu pomocí stavebních kari-sítí na 2 metry jej nedokázalo zastavit. Jeho denní kontakt se mnou 10 až 15 minut, volný pohyb tak hodinku, vycházka se mnou jen zřídka, kontakt s ostatními členy rodiny jen letmý. Nebylo to zrovna moc naplněné žití pro zdravého psa, kterým vyjma necelého posledního měsíce byl.

Po všechny roky bylo naše soužití, komplikované, bolestivé a náročné. Jen málokdy byly jeho potřeby a potřeby naší rodiny ve vzájemném souladu. Zpočátku měl převahu jasně Max (těch prokousaných pneumatik), postupně jsme jej přece jen poněkud umravnili a sešněrovali určitými pravidly a získali tak navrch. Stál jsem nad jeho tělem, krátce před tím, než jsem svolal rodinu a napadlo mě, že pes „se vyřešil“ sám. A litoval jej (i po smrti vypadal velice ušlechtile) a litoval, že něco tak krásně náročného – náročně krásného skončilo. Nebyla to selanka, byl to boj v ringu, který jsme si postavili sami, jako všichni, kteří spolu chtějí, žít, musí se omezit i vzájemně omezovat, ať si to tak přejí nebo ne. Dokud pro ně platí, že spolu chtějí žít. Jsme spolu bojující spolubojovníci. Teď nám jeden spoluprotivník bude chybět.

Teď je mrtvej velkej černej pes. Byl velikou radostí v mém životě. Budiž mu země lehkou.

-moll-