Často slýcháváme: „Hele nelakuj mě, jo!“, nebo „Ten ti to teda natřel.“, případně: „Je to stará štětka.“ Zkrátka a dobře lakýrnické obraty tvoří pevnou součást naší běžné mluvy a často je používáme, aniž bychom dále upřesnili o jakém druhu nátěru je řeč.
Dnešní „venkovan“ bude tedy o natírání a lakování a hned na úvod se seznámíme s pomůckami a prostředky:
Základní natírací pomůcky jsou dvě – štětec a štětka. Liší se, jak je gramaticky zřejmé, především pohlavím. Identifikujeme je takto: Štětec bývá většinou menší úhlednější různých tvarů, tj. plochý nebo kulatý. Štětka je mohutnější, zpravidla kulatá či hranatá, může být však i zvláštně střižena do jakého si vejčitého tvaru – např. štětka záchodová. Z tvaru také plyne jejich užití, kdy samičku nasazujeme na práce spíše hrubší, plošnější a v zásadě neodborné povahy, naopak štětce a štětečky užíváme na filigránské detaily, dozdobení či komplikované úseky.
Speciální nanášedla jako válečky, hubky, radýlka, kombajny, hřebeny, ponecháme zatím stranou. Zájemce o podrobnější výklad odkazuji na knihu autora Otto Manna: „S chlupem či štětinkou?“
Zatímco, pokud jde o pomůcky, je situace poměrně přehledná u nátěrových hmot je to chaos nad chaos, jen to zkusme projít: Laky: - syntetické, - lihové, - alkydové, - polyurethanové, - epoxidové, dále - mořidla, - vyjetej volej, - vodou ředitelné, - latexy, barvy: - plastické, - lazury, - asfaltové, - vosky, - vápenné, - disperzní, - nestékavé, - rezuvzdorné, - olejové, - volská krev, - hlinka, - základní, - vyrovnávací, - penetrační… a to jsem jich určitě nejmíň sto zapomněl.
Protože je možné, že tento časopis přijde do rukou i dětem, provedu nejprve základní rozdělení podle míry poživatelnosti.
Mezi poživatelné můžeme směle zařadit volskou krev, včelí vosky, vyjetej volej z friťáku, s jistou dávkou opatrnosti a v omezeném množství pak hmoty vápenné, hlinku, hmoty lihové, ostatní jsou poměrně nebezpečné. Například epoxidy opravdu nelze doporučit. K tomu drobné upozornění – Pokud je na plechovce napsáno, že barva je vhodná pro styk s potravinami, samozřejmě se tím nemyslí, styk v prostředí vašeho žaludku. Navíc barva musí být zaschlá a vyzrálá. Proto i při ochutnávce těchto hmot dbejte nejvyšší opatrnosti.
Další praktické dělení barev a laků je podle trvanlivosti a odolnosti. Platí zde (přibližně) jednoduché pravidlo „čím déle nátěr vysychá a zraje, tím je odolnější“, tedy například syntetický lak je suchý za tři minuty, ale za rok se odrbe, naopak lak epoxidový nasychá 24 hodin a dalších několik dnů zraje, ale můžete pak po něm dupat v okovaných botách a jemu to vůbec nevadí. Pokud jde o laky platí tedy stupnice odolnosti přibližně tak, jak jsem ji uvedl v úvodu přehledu.
A teď pracovní postup: Bývá na plechovce a nejlépe ho lze přečíst do té doby než ji otevřete. Později, máte-li plechovku olepenou pramínky steklé barvy, již nápisy nedávají moc smysl. Postup se liší podle druhu natírané věci. My si proberem ten, který je korunou všeho, a to natírání a úpravu dřeva – třeba Vašeho nového stolu.
1. Dřevo musí být hladké (vážně se daleko lépe hobluje před natřením).
2. Pokud nemusíte, dřevo nemořte (není to humánní! - na změnu barvy užijte barevné laky tzv. lazury), ale pouze je natřete penetračním nátěrem. To se dělá proto, aby se Vám dřevo obarvilo (nebo nalakovalo) stejnoměrně a taky, aby jste nespotřebovali mnoho nátěrové hmoty. Nové dřevo totiž trpí zvýšenou nasákavostí, tzv. „žere“, a proto je třeba mu „zacpat ústa“ penetračním nátěrem, který si koupíte ve zvláštní plechovce za stejný peníz jako samotný nátěr a nebo si ho vyrobíte, tak, že originální nátěrový lak rozředíte přibližně 2:1 až 1:1 s doporučeným ředidlem.
3. Po uschnutí nátěru sáhneme na prkno a zjistíme, že je najednou drsné jako struhadlo. To se Vám totiž „postavily chlupy“ (nikoliv na rukou, ale na prkně). A je třeba s nimi zatočit prostřednictvím šmirglu o zrnitosti 250-480, tedy poměrně jemným smirkovým papírem. Ještě lépe než papír se mi osvědčila smirková houbička je sice dražší ale vydrží déle.
4. Nyní následuje první regulérní nátěr. Natíráme plynule, dbáme na to, aby nátěr neskapával, natíraný předmět máme nejraději ve vodorovné poloze, roztíráme ve směru vláken dřeva. Po zaschnutí znovu přebrousíme zbylé chlupy.
5. Následuje druhý nátěr, který se již zpravidla nebrousí. A po jeho zaschnutí případně nátěr třetí, který se již nebrousí nikdy (tedy nechcete-li mít ryze avantgardní nábytek, který bude výtečně lapat prach).
Poznámka závěrem: Pokud Vám to přišlo složité, a tak jste vypustili šmirglování chlupů, bude Váš stůl báječně drsný. To znamená, že Vám po něm nic nesklouzne, naopak, kdejaký drobek, špínka, nitka na něm pevně ulpí a už nepustí. Stůl tak v průběhu doby získává nový plastický vzhled (věřte mi mám takový doma).
6. Nakonec provedeme ekonomický propočet, kolik jsme ušetřili peněz, když jsme si koupili předmětný kus nábytku nenalakovaný, započteme zničené štětce, parkety, koberce, manželství a za ztrátu času minimální náhradu 5,-Kč/hodina a víme, že příště tuhle práci radši přenecháme někomu jinému.
Z čehož plyne: „Když to nemuší bejt, tak se nemá doma ve větším rozsahu ani barvit ani lakovat. Ale když to holt muší bejt, tak se barvit a lakovat musí!“ „To si pamatujte, tyhle zásady!“