Z kolaudační komise jsem měl mírný strach. Navíc přikrmovaný hororovými historkami, jejichž líčením mne vydatně častovalo mé okolí.
        Znáte ty zkazky, kterak kolaudací neprošla stavba, protože měla: „nedostatečně zpevněný přístup“, spočívající v tom, že k domu vedla pouze štěrková cesta a nikoliv dlažba, „nevyhovující zábradlí“ – šířka mezery mezi šprušlíky byla 11,5 cm namísto maximálně povolených 11 cm, „nízkou světlost vstupu“- zadní dvířka kudy se jde na zahradu neměly výšku 205 cm“, „nebezpečnou elektroinstalaci“ – ve sklepě nebyly osazeny světla do vlhka… Atd., doufám, že jsem Vás již taky dost vyděsil.
        Na druhé straně z havlíčkobrodského stavebního úřadu, žádný děs nešel, naopak mne mile překvapila jejich benevolence.
        Když jsem v r. 2003 koupil hrubou stavbu domku a s torzem projektové dokumentace, na které se podepsali krom projektanta, také myši, zedníci a sníh s deštěm, dorazil na stavební úřad škemrat o stavební povolení, podivila se paní za přepážkou, proč chci nové a nenechám si prostě jenom prodloužit termín dostavby. Jemně jsem upozornil, že povolení bylo vydáno v r. 1985 a termín dostavby prošel v květnu 1989 (nehledě na to, že původní stavebník se nechal projektovou dokumentací spíše volně inspirovat, než že by na ní otrocky lpěl, což jsem ale radši neříkal).
        Paní mne uzemnila prohlášením, že když už jednou rozhodli tak, to prostě platí furt a hotovo. Tahle zásadovost mne potěšila a jsem moc rád, že St. úřad v Havlíčkově Brodě si bez ohledu na změnu počasí či režimu stojí za svým, takže mi tedy prostě ke starému povolení přišili další papír, že termín dokončení stavby se posunuje o 16,5 roku na září 2005 a mohli jsme budovat.
        Přes tuto pozitivní zkušenost, jsem raději na konci září 2005 opět vyrazil na úřad „připravit si půdu“, očíhnout komisi (zjistit jejich drobné libůstky a charakterové vady) a také požádat o prodloužení termínu dokončení asi o měsíc. Opět mne s úsměvem vyvedli s tím, že si mohu vybrat: buď prodloužení termínu za 300 nebo pokuta za pozdní kolaudaci za 100. Takže jsem akceptoval případnou pokutu za zpoždění v třetinové výši oproti poplatku za prodloužení a zase vypadl.
        Celý měsíc jsem finišoval, natíral a dodělával ploty, plůtky, plotečky, zábradlíčka, žbrlení, klandry, branky a balkonky.
        Den D byl stanoven na 1.11. Ráno jsem si tedy nervózně přivstal a uvařil kýbl kafe, vyndal z ledničky dorty a jednohubky, nachystal po ruce loňskou slivovici s kalíšky a takto vyzbrojen, očekával jsem tu invazi hnidopichů.
        Přijeli ve složení dvě + jeden. Ten jeden prohlásil, že je řidič a z auta se mu nechce, takže do domu vstoupily jen dámy. K nabídce pohoštění se tvářily netečně a hned se hrnuly do sklepa. Tam si rozložily torza projektu a snažily se zorientovat. Nenechal jsem je to dlouho zkoumat a přiznal se, že oproti plánu je leccos jinak, a pod nos jim nastrčil svoje náčrtky, které sice nebyly s žádným kulatým razítkem, ale zase se shodovaly se skutečností. „Takže vy máte zakreslený skutečný stav?“, zajásaly dámy a od tohoto okamžiku už vše šlo jako po másle. Staré plány strčily do tašky a libovaly si jak se podle mých náčrtků dobře vyznají.
        Nezajímala je ani neexistující přístupová cesta, ani nedodělky v elektroinstalaci, jen letmo pohlédly na žbrleníčka a konečně zasedly ke stolu.
        „Tak já myslím, že můžeme uzavřít, že stavba je zcela dokončena, bez závad s drobnými změnami oproti původní dokumentaci“, řekla paní, která asi byla vedoucí. Jak řekla, tak i napsala do zápisu, který jsem s rozzářenou tváří podepsal. Obě pak opětovně odmítly slivovici, zdlábly každá po jedné jednohubce a byly pryč. Zůstal jsem sám s konvicí kafe, tácem jednohubek, načatou lahví slivovice, dortem v ledničce a kolaudačním protokolem na stole ve svém novém domě Mírovka čp. 137!
        Sluší se připodotknout, že drobné změny v plánech znamenají, že dům má (mimo jiné): terasu s francouzským oknem, zadní vstup s venkovním schodištěm a jedno nadzemní patro navíc J . No a na tu pokutu za nedodržení termínu nakonec taky nějak nedošlo.