(moll)
Z nepraktických příruček vesničana
Jak se rodí Matoušek

    Abych na úvod přiblížil problematiku nasvětvstoupení nového človíka, budu nepřesně citovat z jednoho článku v předvánočních lidovkách. ŽIVOT PO PORODU - Jde o rozhovor dvojčat v břiše matky, z nichž jedno je Skeptik a druhé Optimista:
S:„Ty fakt, věříš v život po porodu? Proč? Jaký máš pro to důkaz? Hele nikdy nikdo se ještě po porodu nevrátil. Jak můžeš věřit tomu, že existuje nějaký jiný svět? Tady máš všechno, co potřebuješ k životu. Jídlo, pití, touhle šňůrou, kdykoliv k dispozici.“
O: „Já nevím, třeba se tam jí nějak jinak, třeba ústy.“
S: „Cože, že se jí ústy? Ještě řekni, že se tam chodí po nohou? Ne? Ty fakt myslíš, že existuje „máma“. A že tě bude krmit? Snílku. Copak ji už někdy někdo viděl? „
S: „No asi neviděl, ale někdy když se soustředím mám pocit, že jí slyším, jak potichounku mluví a zpívá. Zdá se mi, že to pravidelné pohupování, které cítíme, je rytmem jejích kroků. Čekám,že tam někde po porodu bude a bude nás mít moc ráda. Já nevím. Prostě tomu věřím.“
    A tak je to i s námi. Nemusíte vědět, jak přesně porod probíhá, jaká zaklínadla, lektvary a obřady je při něm třeba použít, ale musíte věřit, že se Vám narodí děťátko a bude Vaše.
    Jak to poznám? Odpověď na tuto otázku zní. „Poznáte to.“ I když se Vám zdá docela nemožné, že byste měli být v zamilované euforii z Někoho o kom vůbec nic nevíte, nikdy jste ho neviděli a nemůžete teda mít k němu žádný vztah. Jak? Snad jenom zázrakem?!
    Ano. Je to zkrátka obyčejný zázrak. A vy jste byli požehnaní právem jej prožít. Nic míň. Narození. Jeden z mála okamžiků v životě člověka, kdy má šanci poznat, že jeho víra byla správná. O to krásnější, že obdobné poznání ve stejný okamžik prožívá děťátko i jeho rodiče. Před chvílí oba šlápli do neznáma a teď poprvně na vlastní kůži slastně vnímají pevnou skálu lásky dětí k rodičům a rodičů k dětem. Je to láska na první porod J .
    Tak tohle mi s odpuštěním přišlo daleko důležitější, pokusit se vystihnout, ačkoliv jsem věděl, že to slovy nejde a nejde těm slovům rozumět, když ještě nejste tatínek nebo maminka. Vím to podle sebe. Nechápal jsem to dřív, ani z desetiny. Nicméně, abych nezklamal všechny kutily porodnictví vezmu to trošku ještě po té technické stránce.
    Heslo dne D zní „to prodýcháš“. Uslyšíte ho stokrát z různých úst a sami je tisíckrát vyslovíte. Celý porod je magický obřad dechu. Kdysi jsem podstoupil seanci holotropního dýchání a tohle od toho nemá daleko. Nakonec v poslední fázi dojde i na něj.
    Tedy dýchá hlavně maminka, pro tatínka je nejdůležitější, to spíš moc neprožívat, dělat legraci a servis. To není cynické, jen počkejte až se Vaše vlastní žena s břichem napasuje do sprchového výklenku a v té sprše bude hodinu poskakovat na míči, zatímco vy ji budete zalévat desítkami litrů teplé vody. Takhle legrační obřad se jen tak nevidí.
    Dnes už jsou předporodní pokoje komfortem srovnatelné s obývákem, pryč jsou předválečné hromadné hekárny. V příjemném přítmí, zatímco manželka heká, vy si vaříte kávu, čtete noviny, zrelaxujete, pustíte si oblíbenou hudbu. Případně můžete povzbuzovat slovy: „To prodýchej!“ Vše až do krizového momentu, kdy porodní bába (i když my jsme měli porodní slečnu Marcelku) nazná, že se jde na TO.
    Brzy se přesvědčíte, že vaše žena opravdu není lehká, protože po každém stahu v poloze v podřepu, ji budete muset naprosto bezvládnou postavit do stoje. To celé trvá tak 20 minut a řádně si zaposilujete.
    Na sále už se hromadí další porodní asistentky, dětské sestry a prostředí začíná nasávat atmosféru hokejového nebo fotbalového utkání.
    Ozývají se výkřiky jako“ „Dělej: Do toho! Zaber! Makej! Ty na to máš! a taky skandování „Hlavička, hlavička!!“ Dětská sestra mává loktuší. Tělem rodičky probíhají mexické vlny a v této vzrušené chvíli přichází na svět nový život. „Raz – dva – tři …..A je to! Najednou je na vteřinu ticho, které v mžiku přeruší dětský pláč.