Tak to už to s Násoskou vypadá hodně bledě, když se do praktických příruček vesničana pouští čistokrevný měšťák odchovaný panelovou kójí jihlavského sídliště Březinky, jenž dosáhl vrcholu své zručnosti výměnou prasklé žárovky. Nicméně člověk míní a život mění. Autor těchto řádků totiž neprozřetelně upadl do tenat ženy, která pochází z rodiny široko daleko známé svou činorodostí a neustálým zdokonalováním svého životního prostoru. A tak se milý měšťáček pomalu a těžce měnil z nestranného pozorovatele jemu dosud neznámých dějů v jejich přímého aktéra. Pod vedením své milované ženy, tchýně a tchána získává stále nové a nové životní zkušenosti a jeho ruce lachtaní se pomalu mění v užitečnější součásti těla. Po čase byla jeho snaha oceněna a on poprvé v životě získal opravdový pracovník oděv. K svátku dostal moderní zelené montérky s laclem a od té doby byl pověřován i drobnými samostatnými pracemi. To ještě netušil, že bude mít tu čest být účasten na opravdovém veledíle. Ale pojďme pěkně od začátku…

Řeči se vedou a voda teče, říkám si vždycky, když moje žena a bábička^{*Domácké označení pro tchýni.} spřádají plány na zvelebení již tak dokonalé zahrady. Na zahradě je bázen, velká houpačka, zvětšily se travnaté plochy, zeleninu téměř vytlačily kytky, přibývá nových odrůd květin, okrasných dřevin a polodřevin. Přesto je to stále málo, a tak se vymýšlí a vymýšlí, až uzraje nápad. A co to bude tentokrát? Co takhle postavit na zahradě pergolu. Zatím jsem stále v klidu. Nejdříve totiž probíhá dohadovací řízení. Žena, bábička a dědík^{**Domácké označení pro tchána.} se nějaký čas hádají, kam vlastně pergolu umístí. Dohadovacích řízení se zásadně neúčastním. Brzy jsem totiž poznal, že muž sice může říct svůj názor, ale že se nikdy nebere vážně. Divím se, že to dědíka ještě baví. Po lítých bojích bylo místo konečně vybráno. Může se přikročit k zemním pracím. Stanoviště pro pergolu bude totiž zahloubeno do mírného svahu.

A sakra, řeknu si, mám o zábavu postaráno. A taky jo. Všechno co má ruce a nohy se chopí rýčů, lopat, motyk, krumpáčů a koleček. Ve vytýčeném prostoru se nejdříve odstraňuje vrchní vrstva léta pěstěného trávníku. Z něj se rýčem vyřežou drny a odloží se k pozdějšímu použití. Této práce se účastním ještě pod odborným vedením. Následuje práce kopáčská, při ní již funguji jako samostatná výkonná jednotka. Kopeme, kopeme a co nevidíme – hlína se vrší a vrší a vyvstává Nerudovská otázka "Kam s ní?". Zemina se rozváží po celé zahradě, ta lepší kvality se přidává na záhony, horší se vyspravují všemožné nerovnosti, ale přesto jí máme stále na rozdávání. A tak se rozhodne, že jí dáme na export. Vývoz je uskutečněn za branku zahrady naší i sousedovy, který rád přijímá nezištnou nabídku na zplanýrování tohoto nevábného koutku.

Konečně je díra správně široká, dlouhá i hluboká. Tak jí zas zasypem, ne? Jasně, nastartujem kolečka a valíme pro štěrk. A navážíme a navážíme – nejdříve hrubý dospod a pak jemný navrch a pak pěkně srovnat a vyspádovat, ať voda odtéká požadovaným směrem. Málem bych zapomněl díra mezitím dostala přesný geometrický tvar, na stranách byly osazeny obrubníky, místa pod úrovní svahu byla zpevněna tarasem z betonových prefabrikátů, po obvodu byly připraveny betonové patky pro nosné trámy pergoly. Ke slovu přišly i odložené drny, těmi se zvelebilo zdevastované okolí. A na řadu přišlo dohadovací řízení na výběr dlažby (samozřejmě bez mé účasti). Když byla dlažba vybrána, zakoupena a dovezena, tak byla samozřejmě i položena. Místo pro pergolu bylo připraveno. Ale to byl teprve začátek, výroba samotné pergoly ještě ani nezačala.

A opět tu máme dohadovací řízení – to nejdůležitější. Vymýšlí se samotný vzhled pergoly. Překvapivě a neochotně jsou brány v potaz i mužské názory – konkrétně dědíkovy, který jako hlavní realizátor a garant celého projektu pedantsky trvá na stabilitě objektu a dodržování fyzikálních zákonů. Následně jsou narýsovány plány v přesném měřítku, podle kterých se znalec (dědík) dokáže řídit a laik (já) nemá vůbec páru, jak to bude vypadat. Nevadí, jsem vyzbrojen neochvějnou vírou v dědíkovy schopnosti, takže se zbytečně nevyptávám a pokud možno co nejpřesněji plním jeho pokyny.

Ten první zněl: "Ráno vstávej brzy, jedem do Jiříkovic!" Že nepojedem obdivovat raní červánky nad Harusákem, mi bylo jasné hned. A skutečně, vyrazili jsme s cílem navštívit bábiččin^* rodný grunt, který má pro stavitele pergol tu výhodu, že je plný dřevoobráběcích strojů. Bábiččin tatík byl totiž truhlář a tesař. Kromě strojů a hordy příbuzných ochotných pomáhat se tu našlo i dostatek materiálu. Loni na podzim tu nechal dědík prozřetelně uskladnit dostatečné množství smrkového dřeva. Oním dřevem byly několikametrové mohutné trámy, které se ze stodoly snášely do dílny, aby se tu (podobně jako já) poprvé seznámily s místním strojním vybavením. A tak se trámy svezly po hoblovačce, projely se protahovačkou a provrtaly se dlabačkou. Trámy změnily svoji původní podobu (narozdíl ode mne, kterému po závěrečném přepočítávání zůstaly všechny prsty). Nahrubo opracované trámy se naložily na valník, na jehož korbě doputovaly do Nového Města. Svůj dočasný azyl pak našly v naší garáži.

A přišla fáze nejdelší a nejnáročnější – opracovat trámy tak, aby do sebe vzájemně pasovaly a po sestavení vytvořily požadovaný tvar. Co to obnášelo? Vyjet s autem z garáže, rozložit si trámy na kozy, tam s nimi pracovat, po skončení trámy složit na hromadu u zdi, uklidit garáž, zaparkovat auto. To vše probíhalo po několik týdnů každý den s výjimkou nedělí. Teď teprve jsem mohl obdivovat dědíkovu zručnost, když v trámech umně vytesával čepy a dlaby, a jeho odvahu, když mi občas půjčil kladivo s dlátem nebo vrtačku, abych se něco přiučil. O své šikovnosti se tu raději nebudu šířit, pravdou je, že mnohem užitečnější jsem byl se štětkou. No, na co vy hned nemyslíte. Myslím tu do ruky s chlupama (no to jsem to vylepšil). Prostě jsem natíral trámy širokou malířskou štětkou, jasný? Abych byl přesnější nenatíral jsem je sám, ale střídalo se nás několik, protože se natíralo mockrát. Nejprve se trámy namořily nějakým sajrajtem proti škůdcům (nejméně 3 nátěry). Pak se již natíralo barvou. Tady kupodivu neproběhlo dohadovací řízení (žeby všeobecná únava?), ale veškerou odpovědnost na sebe vzala má žena. Po prvním nátěru teakovou barvou se zjistilo, že by dřevo bylo příliš tmavé a léta by se ztratila, a tak další vrstvy již byly z bezbarvé barvy. (Je bezbarvá barva vůbec barva? Asi jo, ale není vidět.)

Pak přišel onen osudný den (či spíše dny) a trámy byly vyneseny na světlo boží až na místo určení a začaly se sestavovat do podoby pergoly. Byly to chvíle plné očekávání i obav, zda naše práce nevyjde nadarmo. Vyšlo to! Fuj, to byly nervy! Stálo to sice ještě nějaké úsilí, muselo se sem tam něco pokrátit či přitesat, ale podařilo se!

Pergola ve své plné kráse ovšem nestála dlouho, z praktických důvodů byla zastřešena. Na vrchní trámy byly napříč nabity laťky, ke kterým se přišroubovala krytina z vlnitého průhledného sklolaminátu. Tato krytina je sice lehká a vzdušná, ale má jednu nevýhodu – nedává žádný stín, což byla v letošním horkém létě zásadní chyba. A tak, alespoň provizorně, byly pod střechu zavěšeny rákosové rohože. Výsledný kladný dojem z celého díla umocnilo množství květin po pergole různě zavěšených, či jí obklopujících (zásluha našich žen, abych na ně jen nenadával).

Až bylo vše hotovo, poplácali jsme se s dědíkem po ramenech a v duchu si řekli, že se již těšíme, co pro nás ženy vymyslí příště.

Váš Víťa Kak