Pořádek je jistě chvályhodný, okulibý a žádoucí. Na druhé straně je vědecky dokázáno, že vše neustále směřuje k neuspořádanosti. Odborně sděleno: „Míra entropie se v čase zvyšuje.“ Uklízet tedy znamená příčit se silám vesmíru. No nevím, jestli já jsem ten typ, který má zájem vzpírat se přirozenosti universa. Nejsem přece ženská. Takto předběžně filosoficky vyzbrojen cítím, že lépe je nezasahovat a nechat plynout s přirozeným řádem věcí.

Nicméně i já čas od času nabývám dojmu, že neuspořádanost přesáhla určitou míru, kdy je třeba zakročit, aby se vesmír nekontrolovatelně nerozšířil až do každého koutku v našem bytě. Je třeba mu vyhradit znovu pevné místo a vrátit jej tam, kde nevykořenitelně přebývá, tedy v krabici na hračky, ve skříni s oblečením, pod postelí, v kapse dveří auta, na nočním stolku a ve složce s dokumenty mého PC.

I pokud já osobně dokážu nepořádek úspěšně ignorovat, je zde moje žena, která není zdaleka tak odolná, tyto hluboké pravdy nectí a dokáže zmanipulovat své okolí, aby jí napomáhalo v jejím křižáckém úklidovém tažení. Tak jako moucha bezvýsledně znovu a znovu naráží do skla, snaží se znovu a znovu zlomit bordelizační prasílu a přinutit ji ke kapitulaci, jako by nevěděla, že čas pracuje proti ní.

A ještě něco pracuje proti ní. Urychlovače entropie. My máme dva. A dlužno přiznat, že svému poslání dokonale rozumí a dokáží je plnit vytrvale a neúnavně.

Pozorný čtenář již vytušil, že k uklízení přistupuji spíše tak, že se snažím o jisté vybalancované příměří mezi pořádkem a hnojem, než že bych chtěl zavinit nadvládu organizovaného uspořádání. Taková rovnováha je však velice křehká. Většinou jen krátkodobá a záhy podléhá principu trvale udržitelného rozvoje bordelu.

V situaci, kdy už se přes vrstvy odpadků a nakupených věcí není kam hnout a dopustíme se odvážného pomyšlení na úklid, je třeba nejprve akceptovat základní vlastnost nepořádku – nezničitelnost. Tedy nepořádek nelze zlikvidovat, jen přemístit. Cílem uklízení je přemístit nepořádek tak daleko, aby nás už neotravoval, nejlépe až za hranici sousedního pozemku. Filosoficky složitý problém likvidace nezničitelného nepořádku se pak už jen mění na banální časoprostorový problém. Zkrátka jde o to, abychom se vyskytovali v jiném prostoru či čase, než aktuálně jsoucí bordel.

Tou složitější cestou je tedy přemístit bordel mimo hranice svého území, což je praxe, kterou aplikují převážně ženy. Proto se pak knížky stěhují ze záchodu do knihovny, ponožky a oblečení ze židlí do skříní, rozpatlané banány a rozšlapané rohlíky z podlahy do záchodu, zastaralé vzkazy, složenky a podobný plevel z ledničky do kamen, popel z kamen na zahradu, větve a shnilá jablka ze zahrady za sousedův plot... atd. až do úplného vyčerpání, neb tímto přemísťovacím uklízením se zase plynule zjevuje nepořádek na jiných místech. (Odstraněním ponožky nonšalantně pohozené na poličce odkrýváme vypadanou omítku ve zdi, důsledek dříve uklizené staré skoby.) Je to ubíjející a bezútěšný boj. Boj, který nikdy nekončí.

Naštěstí máme možnost zvolit opačnou strategii, tedy přemístit hranice svého území mimo bordel. Poučme se z moudrosti starých kočovníků. Ti věděli, jak s bordelem, žít, naložit a jak se jej i zbavit. Takto myšlenkově vyčerpán, ale jinak fyzicky nevysílen. S vědomím, že každý problém má v hlavách důvtipných vesničanů své řešení, naplněn klidem a mírem, přemísťuji hranice svého území, z dosahu domácího nepořádku. Odcházím do hospody.

Moll