motto: “Dělej. Makej. Já ti věřím. Ty to dáš.
/
neznámý povzbuzovač na 38 km/

Jaxem běžel maraton

Prolog

Nápad jen tak si zaběhnout maraton mi do mysli zasul mimoděk kamarád Filemon někdy předloni na jaře, když jen tak mezi řečí prohlásil, že Venca vod Milky jej láká, aby s ním běžel na podzim maraton v Kladně. Tehdy jsem to vůbec nijak víc nezaznamenal, ale pak jsem za nějaký čásek kdesi na internetu náhodně padl na knihu “Jak uběhnout maraton za 100 dní” od Miloše Škorpila. To mi přišlo jako mimořádně vtipný název, protože jsem zprvu nabyl dojmu, že na uběhnutí těch 42 a kousek kilometrů máte celých sto dnů, čili rozhodně žádné ostré tempo.
       
Jak se ukázalo účel této příručky byl, ale poněkud jiný. Autorovi šlo o to vsugerovat i totálním lemrám, že jsou schopny dostat se za čtvrtrok z NULY na 42,195 km na jeden zátah. Vzhledem k tomu, že se mi to podařilo, nemohu než uznat, že nekecal.

Díl I. Příprava

Běhat jsem začal v půli ledna letošního roku. No běhat. Přečtěme si co říká můj běžecký deníček o prvním výběhu: “10.1.2011, trasa- po silnici ke křížku na Vysokou a zpět celkem 4,6km; čas 46 minut; rychlost 6,1 km/h; tempo 9:47 min/km; odhad času maratonu 7:51:29; večer, mráz, nestačí mi dech, flušu jak velbloud”.
       
Podle předepsaných treninkových plánů v knížce sem pomalu prodlužoval délku tréninků zároveň se i nenápadně zlepšovalo tempo. Často jsem, ale musel vynechat ať už z rodinných důvodů, nebo zkrátka proto, že jsem byl vyřízený z běhu předešlého dne. Takže nebylo jen zlepšování, ale i řada propadů, regresů do horších úrovní. Nejlíp vypoví opět deníček: “17. 1. 2011; trasa - kolem Futaby na kruháč a zpět celkem 6,3 km; čas 56 minut; rychlost 6,8 km/h; tempo 8:53 min/km; odhad času maratonu 7:00:24; večer hnusně, pršelo, tam pajdání a zpět chůze, bolí lýtka.”
       
Na konci ledna už jsem cítil, že už se leccos zlepšuje a poznenáhlu jsem si na pravidelné běhání začal zvykat. I když častokrát největší úsilí mne stálo právě vykopat se udělat ten první krok ze dveří. Pravidelný čas pro mé výběhy byl mezi půl devátou až půl desátou večer což, jak jistě uznáte, není zrovna doba, kdy má člověk největší roupy “jít se proběhnout”, nehledě na to jak “veselé a motivující” jsou v tuto dobu v lednu či únoru přírodní scenérie. Jenže vstávat kvůli výběhu o půl šesté ráno, to bych tedy “nedal ani za sviňu” a jindy to prostě nešlo.
        Pomalu mi odcházely běžecké botky (Mizuno Wave), které jsem koupil jako obnošené z inzerátu už loni, ale nosil jsem je na kdeco, takže byly už celkem dosti zubožené. Počátkem února jsem se v nich prošmajdal až k desetikilometrovému kontrolnímu běhu (klusu): 5. 2. 2011; trasa chlum-číchov-mostek u bransouz a zpět celkem 10,2 km; čas 1:06:00; rychlost 9,3 km/h; tempo 6:28 min/km; odhad času maratonu 4:57:18; odpoledne, sucho, silný vítr, snaha byla, ale druhá půle zpátky do kopce byl běs.” Už bylo sice patrné zlepšení, ale na druhé straně tohle byl kontrolní běh, kdy jsem běžel ze všech sil a totálně se vyřídil, takže v dalším týdnu jsem v treninku zase “úspěšně” spadl na rychlost kolem 7,5 km/h. Nicméně: Per aspera ad astra.
       
V březnu už bylo počasí o mrvínek lepší a mělo to pozitivní vliv na moje tempo i uběhnuté vzdálenosti průměrná rychlost kolem 10 km/h (na kratší vzdálenosti). Zkusil jsem i poněkud delší trať. 19. 3. 2011; trasa mírovka-vysoká-šlapanov-věžnice-polná a zpět celkem 30,0 km; čas 3:41:00; rychlost 8,1km/h; tempo 7:24 min/km; odhad času maratonu 5:18:23; v noci od půl deváté do půlnoci, vítr, sníh s deštěm, poslední 4 km pravé koleno death, hrozné podmínky, hrozný čas, ale celou cestu jsem běžel.”
       
V té době jsem začal vážně promýšlet, jestli je šance, abych se dostal do takové formy, že zvládnu uběhnout květnový pražský maraton alespoň v čase kolem čtyři a půl hodiny. Zatím to moc nevypadalo. Co kdybych tedy zkusil aspoň půlmaraton? Když ho uběhnu tak i tak budu spokojený a aspoň naostro otestuju, jak na tom jsem. Takto jsem furt rozvažoval až mi málem vyprodali startovní místa, nakonec jsem musel vzít zavděk přihláškou na poslední chvíli s přirážkou za předplatné časopisu Běhej. Ale díky za to. Dostal jsem se na svůj první závod a byl to velký zážitek a velký úspěch, rozhodně jsem nečekal, že to dám pod dvě hodiny, ale nadšení davu mne hned po startu vcuclo a nepustilo a vyplivlo až v cíli. 2. 4. 2011; Praha Hervis 1/2maraton trasa kolem Vltavy po obou březích celkem 21,1 km; čas 1:56:26; rychlost 10,9 km/h; tempo 5:31 min/km; odhad času maratonu 04:02:44; parádní zážitek, zčernal mi palec, mám medaili a adidas zelené tričko, vyřízený, ale šťastný, luxusní čas”.
        Po takovém zážitku jsem sice celý následující týden běhal jako po mrtvici, ale získal jsem díky němu to správné odhodlání jít do toho. Dlouhé trasy jsem střídal s krátkými intervalovými tréninky, jak doporučuje Miloš Škorpil a vůbec jsem se celkem držel jeho manuálu, ačkoliv na netu je dost kritických poznámek k jeho knize. Žádné jiné rozumné systematické návody jsem však neobjevil, takže to byla jednoduchá volba. Na půlmaraton mne knížka připravila více než dobře.
       
Popravdě občas jsem musel nějaký ten den treninku vynechat. Na můj věk a žaludek ty treninkové dávky přeci jen byly občas moc. Ale jakž takž jsem se udržel v lati.

Díl II. Pražský maraton

Konečně se tedy dostáváme k tomu hlavnímu proč tenhle článek píšu (a vy čtete), k popisu vlastního závodu.
        Prvním problematickým bodem je vůbec se odhodlat a vyplnit na webu http://registration.praguemarathon.com/ přihlášku na maraton. Technicky to složité není. Vyplníte přihlášku zaplatíte startovní poplatek a pak už jen čekáte na informační mail s číslem. Horší je odhadnout správné načasování, zejména když jde o poprvé.
        Přece jen, když doběhnete tréninkový dvacetikilometrový výběh v čase skoro tři hodiny, tak nemáte zrovna moc chuti posílat přihlášku s odhadovaným časem šest hodin. Na druhé straně pokud to necháte na poslední chvíli (tak jako já půlmaraton), může se Vám stát, že než se konečně rozhoupete, bude vyprodáno. Takže jsem skoro celý duben čekal na okamžik, kdy nějaký delší výběh udělám ve slušném čase. Vzhledem k tomu, že 2. dubna jsem se vyřídil na půlmaratonu a následující týden se dorazil na padesátikilometrové celonoční pouti, tak moje časy nebyly zrovna nic moc. 6. 4. 2011; trasa baštinov – brod tunel-herlify – mírovka celkem 7,0 km; čas 00:54:12; rychlost 7,7 km/h; tempo 7:45 min/km; odhad času maratonu 6:03:53; odpoledne, úplnej chcípáček. pajdavá lemra, sucho na trase i v hrdle”
        Konečně v půlce dubna jakýs takýs výsledek: 16. 4. 2011; trasa 2x velký okruh : baštinov – brod poliklinika – herlify – útulek – mírovka + 1x malý okruh celkem 25,1 km; čas 02:30:46; rychlost 10,0 km/h; tempo 6:00 min/km; odhad času maratonu 4:21:28; večer, sucho, ňáky dlouhý nebo co, ale dobrý pocit”
       
Odhad času do čtyři a půl hodiny to jde, takže jsem se radši honem rychle přihlásil a opravdu jsem udělal dobře protože, moje následující výkony až do maratonu oscilovaly jako na houpačce, jednou 11,2 km/h podruhé 9,3 km/h a tak pořád dokola.
       
Asi týden před závodem mi přišel “zvací mail”, který potřebujete pro to, aby vám vydali startovní číslo s čipem, baťoh a tričko. To je příjemné, blbé je, ale, že si je musíte vyzvednout nejméně den předem. V den závodu už je skoro něskoro.
       
V sobotu ráno jsem tedy s manželkou a dětmi sfrnkl do Prahy pro číslo, což byl fajn výlet a býval by byl i levným, kdyby jej moje drahá (ve všech smyslech toho slova) polovička nezvětřila příležitost k nákupním orgiím. Po návratu domů, odpoledne před závodem už to se mnou nebylo k vydržení, takže žena naznala, že se raději na zbytek víkendu odstěhuje i s dětmi k mamince, než přihlížet tomuhle blázinci, což tedy ihned realizovala.
       
Kajícně doznávám, že i když jsem se v rámci treninku řídil knížkou “Jak uběhnout maraton za 100 dní”, čím jsem se v ní rozhodně neřídil, byla předepsaná životospráva. Chtěl jsem to napravit aspoň na poslední chvíli a tak jsem si připravil maratonské nudle podle receptu v knížce. Nevím tedy jestli v mé verzi nebyla tisková chyba, protože množství koriandru, které se přidává do omáčky z czirny rozhodně dost významně přehlušilo všechny ostatní ingridience. Ovšem maraton jsem běžet chtěl, takže jsem prapodivnou šlichtou přelil špagety s brokolicí, srdnatě to spolykal a zapil podle návodu pivem (to mi problém nedělalo) a pak pro jistotu ještě dalším (když jsem tedy tu životosprávu nedodržoval během tréninku, tak aspoň teď se bezvýhradně podržím všech rad). A šel jsem spát.
       
Moc mi to spát nešlo. Adrenalin už přece jen pracoval (možná to byly spíš ty nudle).
       
Ráno jsem měl budík na čtvrt na šest, ale vylezl jsem už o pěti. Poslední kontrola, zda mám vše co mám mít. Především kontaktní čočky. (Když jsem takhle jel na půlmaraton, v půli cesty do Brodu jsem si všiml, že nevidím na cestu, musel jsem se vrátit a ujel mi vlak.). Alles gute a tak jsem ve 3/4 na 6 nasedl v Brodě na nádraží do rychlíku do Prahy.
       
Kupodivu náhodou se mnou jel v kupéčku asi stoletý maratonec z Bratislavy (naposledy běžel maraton v roce 1952 v Táboře), který se jel protentokrát jen mrknout jak to bude v Praze vypadat. Možná to zní jako vtípek, ale ve skutečnosti je mezi maratonci řada závodníků nad padesát let a i takoví mě kolikrát až neuvěřitelně lehce předbíhali po celou dobu závodu.
       
Na hlavák v Praze jsme se dovlakli tři minuty před osmou a já jsem si dal první rozcvičný rozběh z nádraží na Na Příkopy, kde v kostele sv. Kříže (Na příkopě 16) byla od půl osmé speciální mše pro maratonce. Dorazil jsem však až na poslední větu, kdy kněz ovečkám i sobě popřál, abychom ten maraton zvládli a vypouštěl nás se slovy: “BĚŽTE ve jménu Páně.”
       
Z kostela jsem se tedy motal na Staromák, když já nepražan a neangličan jsem musel cestou ještě vysvětlovat anglicky cestu nějakému cizinci. Naštěstí moje ruce umí anglicky daleko lépe než můj jazyk, který v této řeči zvládl napodobit jen několik citoslovců, jimž ruce doplnil, ovšem jejichž významem si dodnes nejsem příliš jist. Na Staromáku vládl příjemný mumraj závodníci a i nezávodníci vzlínali naprosto neuspořádaným pohybem podél zdí domů svírajících náměstí, aby se v místech rohů odtrhávali a chaoticky se proplétali prostředkem nazdařbůh napříč a do toho troubí trumpety a buší bubny a nikde nevidím Mistra Jana (Husa). Nevěda a nevida nechal jsem se prostě vtáhnout nejsilnějším proudem davu v tomhle mraveništi, že mne snad dovede k šatnám. A opravdu dav mne pohodlně vcucnul a táhnul, bohužel na opačnou stranu do startovních koridorů. Tam jsem se, ale už zorientoval a tak přeci jen šťastně doplul do zázemí převlíkáren. Nahodil jsem dres, do ledvinky naládoval vytrvalecký doping (energetický gel, tyčinku a hroznový cukr, který si šetřím na finiš), mobil, prachy a kartičku zdravotní pojišťovny. Letos je maratonské tričko černé, tak doufám, že se na trati neupeču. Jinak (každý laik se na to ptá), tak dodávám, ano dbal jsem všeobecných doporučení mistra Škorpila: měl jsem speciální běžecké ponožky i funkční prádlo, bradavky přelepené leukoplastí a příslušné partie promázlé bílou vazelínou a antivlčí mastí. Pokud jde o obuv, ze všech svých dvou párů běžeckých bot zvolil jsem Mizuno Nexus. Levnější a pomalejší, ale pohodlnější, než druhé Adidas Supernova Sequence, které jsou rychlejší a lépe drží patu na nerovných kostkách, ale taky můžou za můj černý palec na pravé noze, protože adidasovské kopyto, alespoň u mých bot, evidentně nepočítalo s takovými anatomickými zvláštnostmi, jako je pět prstů na pravé noze.
       
Do startu zbývalo asi dvacet minut a tak jsem v klidu zamířil do koridoru “J”, který mi byl dle čísla přidělen s tím, že ještě cestou zaskočím si odskočit. To se nakonec ukázalo jako ne zrovna jednoduchý podnik protože před asi dvaceti WC budkami stálo asi dvěstědvacet přešlapujících čekatelů. Zkusil jsem tedy naběhnout do nedalekého KFC, kde byla jen asi tříhlavá fronta, akorát, že těsně přede mnou došla nadnárodnímu řetězci trpělivost a znenadání se přikolébala nějaká frenčízová děžúrnája s robustním pultíkem, s nápisem “WC pro nekuřecí návštěvníky za pětikačku!” Prekérní situace. Už jsem viděl jak té nekompromisní xichtně vysvětluju, (podobně jako Švejk když jej zadrželi v Táboře na nádraží), že “když jde člověk na světový maratonský podnik, tak si sebou přece nebere těžké kovové peníze”. Naštěstí si hajzlpaní musela ještě odskočit vymáchat hadr v míse, aby si svůj WC pultík otřela a já jsem jako poslední proklouzl na záchod zdarma. Když jsem vycházel už jsem na ni jen přátelsky vychcaně zamrkal, vida, že se zrovna nelehce snaží zabránit vlastním tělem nějakým anglicky mluvícím cizincům v jejich úlevě, ponechal jsem ji i je svému osudu.
       
V koridoru jsem se namotal celkem blízko jedné halasnice, kterých je podél startovního pole několik a mají v různých jazycích dostávat závodníky ještě před startem do varu. Ta naše hovořila česky, anglicky a slovensky. Prozradila nám, že na maratonu se účastní i slavné celerbrity: Katka Neumannová (rodinný minimaraton - 4,2 km), Martina Sáblíková (prvních 10 km maratonské štafety) a i Pavel Nedvěd (očumoval na startu). Také nás upozornila, že na každých 2,5 kilometrech budou banány, pomeranče, matonka, isotonické nápoje, voda a houbičky. (No fajn, řekl jsem si, budou houbičky, tak to se to poběží samo, i když možná zrovna ne pořád po trati. Jak se však rychle ukázalo, nešlo o lysohlávky, ale o hubky na nádobí nacuclé vodou, které nám dobrovolníci podávali, abychom si je mohli ždímat na své krky, temena a lyso-či-vlaso-hlávky a tím se ochlazovat.)
        A UŽ JE TO TADY. Napětí vrcholí. Napjaté svaly nedočkavě vibrují. Hysterická masa davu se navaluje na startovní pásku. Chvíle vzrušeného ticha. A prásk! Klausova bambitka odšpuntovala mohutou lidskou přílivovou vlnu, která provázena monumentálními tóny Vltavy od Bedřicha Smetany se převalila od orloje k nábřeží Vltavy dál a dál.
        Tedy aspoň si takhle představuju, že to vypadalo úderem deváté v koridoru A. Tady u nás v "Jéčku" je příjemné jarní ráno, sluníčko nás hřejivě olizuje, brebentíme a prostřednictvím Brownova pohybu se pomalu přeléváme neuspořádaně k či od vodičů s balónky označujícími cílový čas. Kolem se sice proslýchá, že bylo již odstartováno, ale kdo by se zabýval nějakými nedočkavými plašany. Poznenáhlu se však pohyb davu usměrňuje a z dáli vítr přináší povědomé tóny symfonie, které nás nenásilně orientují čelem ke startovní čáře. Už už. Pomalounku, asi jako když se má rozjet parní lokomotiva se dáváme na pochod. Skutečně nejde rozhodně o běh, ale o pětiminutový nepatrně se zrychlující husí pochod. Už je na dohled brána s časomírou a už jsme pod ní. Rozbíhám se. Modrý koberec se snímači čipu. Vltava burácí. Lidi řvou. Běžím. Je odstartováno.
       
V Praze se měří mezičas na každých 10 km, jednotlivé měřené úseky budou tedy také vhodnými dělítky mého popisu. Prvních 10 km se běží směrem ze Staromáku na nábřeží a u Vltavy přes most na druhý břeh, kde se chvíli motáme po Malé Straně a podhradí a pak se přes Karlův most vracíme abychom se vzápětí zase přemostili a po levém břehu to vzali až do Holešovic a Libně a zde po libeňském mostě se stáčíme zase zpátky do centra ke Staroměstskému náměstí. Styl závodu je asi až do 4 tého kilometru chumloběh, kdy zdaleka nejvíce úsilí je třeba vynakládat na to, aby člověk na někoho nešláp nebo nešláp někdo na něj, případně, aby nešláp někam do místa, kde místo dlažební kostky zeje jen díra. Prostoru pro běh je omezené množství a běžeckou dráhu si v této části závodu rozhodně nelze vybírat.
       
Ale běží se zvesela. Závodníci i diváci jsou ještě neopotřebovaní, odhodlaní, svěžími úsměvy hýřící, mávají si navzájem, pomalu se zahřívají na provozní hodnoty a prověřují svůj plánovaný záměr frekvence kmitu nohou či rukou (podle druhu své role v tento den). Podél trati je krom nesčetných zdravotníků každých cca 5 km amatérská hudební produkce, která příjemně rytmizuje naše nohy. Nejhezčí fáze celého podniku. Na prvních občerstvovačkách někteří ani nezastavují, aby "neztratili vítr". I mě se běželo velice pohodově. Tempo někde kolem 11 km/hod, tj. kilometr v čase cca 5:25 mi dává šanci na slušný výsledek. Sil mám plno. Oranžový balónek s časem 4:00 je kdesi za mnou. Nechávám se strhnout nadšením z té energie, která se kolem mne valí. Zatím piju jen vodu. První banán jsem si dal až na 10 km. Chutnal. Houbičky jsem ještě nezkusil. Vím, že příručky radí hlavně si od počátku držet to svý, nenechat se strhnout nadšením davu. Mají pravdu, jak se ukáže později, ale na druhé straně, je to trochu školometské. Já jsem pod vlivem postartovních emocí první desítku kilometrů skutečně tempově přepálil, ale nelituju toho. Vychutnal jsem si atmosféru i když to stálo ve finále nějakou tu minutku. Takže rada první: "Máte-li chuť - Přepalujte! Ale přiměřeně. Tak, abyste si užili euforie, avšak neodrovnali se.”
       
Pro leckteré čtenáře (i pro mne) řečeno příměrem, kterému budou lépe rozumět: Tancovat na sucho se dá taky, ale po pár panácích se to vytáčí daleko líp. Když si však dáte po každé písničce dva kalíšky, těžko vydržíte křepčit až do konce zábavy. Nebudete vyhlášeni tanníkem plesu, ale daleko spíše skončíte potupně - čelem na stole.
        Kolem třináctého kilometru se trať vrací do centra a nechá závodníky proběhnout ulicemi Nového Města kolem Staroměstského náměstí, Celetnou, Na Příkopě a Národní, aby se pak u divadla znovu vrátila na nábřeží a tentokrát se v opačném směru vydala udělat druhý velký lalok do Nuslí s malým lalůčkem pod nuselák a dál pak až pod Vyšehrad a po otáčce zase po nábřeží zpět až na Palackého most. Někde v místě kousek po otáčce byly pro závodníky i probíhací sprchy, což je takový párty stan kterým proběhnete zatímco na vás shora cáká voda. Zaujalo mě to, ale radši jsem se mu vyhnul, protože představa, že zbývající dvě třetiny závodu poběžím dočista mokrý, včetně čvachtajících bot mi nepřišla moc lákavá, ale proti gustu... Mě by se více zamlouvaly sprchy na posledním kilometru, taková předpřípravka do šaten. Stále se mi běželo ještě velice dobře. "Tak mám za sebou půlmaraton", říkal jsem si, "a to v čase 1:57:41. Je to sice o fousek horší než můj dubnový běh, ale zase mne čeká ještě dnes ještě jeden půlmaraton, takže celkem fajn. Týden před závodem jsem trochu cítil tříslo, teď se chvílemi také ozvalo, ale spíš jen tak abych věděl, že ho mám, jinak svaly, klouby, otlaky vše zatím 100 % ve formě. Pravda už cítím, že jsem něco uběhnul. Začíná mi být celkem horko. Piju a jím na každé stanici. Od patnáctého kilometru se také poslušně matlám hubkama. Po vzoru ostatních je pak po trase odhazuju na zem ačkoliv v propozicích bylo, že se maj házet do kontejnerů, na žádné občerstvovačce jsem je však nepotkal. Tempo je stabilní snažím si je udržet taktikou závěsu za nějakého podobně rychlého běžce, nebo raději běžkyni, což daleko lépe napomáhá motivaci (jen je třeba dávat si pozor a po předběhnutí se raději neohlížet. I když jste dostatečně šikovní a vybalancujete případný hrozící pád, jen těžko se vyhnete zklamání ze ztráty iluze. Nedá se to zamlčet: většina maratonkyň je o dost pohlednějších zezadu. Rada druhá: dlouho viset v závěsu a po předběhnutí se neohlížet.
       
Mezi dvacátým a třicátým kilometrem se už začíná lámat chleba mezi těmi kteří mají natrénováno a těmi, kteří to ženou jen vůlí. Já jsem se tím naštěstí neměl čas zabývat, protože od 23 km do 25 km jsem se intenzivně zabýval myšlenkou, zda podlehnout akutní potřebě a obscat secesní fasádu nejbližšího domu či pahýly chatrného křoví u cesty, jak činili bez zábran mnozí jiní, na které to cestou přišlo, a nebo vydržet na další občerstvovačku, kde by podle propozic měly být i mobilní WC. Realita však byla taková, že ne na každé stanici byly a tam kde byly, na nich vždy visel hrozen běžců. Nakonec jsem to ustál a jako zázrakem doběhl na pětadvacátém k nečekaně prázdné kabince. Sice než jsem vykonal potřebu, tak zároveň totéž stihli z každé světové strany kabinky další čtyři závodníci zvenčí, ale hlavně, že to klaplo.
        Maraton to jsou závody svalů a svěrač je nakonec také sval. Možná někomu přijde nevhodné, upínat tolik pozornosti v textu o maratonu urinální tématice. Mohu však pochybovače ujistit, že ocitnou-li se při závodě v podobné akutní situaci, bude jejich vlastní pozornost tímto směrem zaostřena ještě daleko intenzivněji. Po pětadvacátem kilometru už běžím třetí lalok po druhém břehu Vltavy po Smíchově, Strakonickou a zpátky, piju prakticky na každé občerstvovačce.
        Blíží se třicátý kilometr a poslední "maratonský lalok", trasa kterou jsem už jednou dnes běžel, znovu 2x přes řeku (Most Legií a Mánesův most) a po levém břehu do Holešovic a Libně. Profíci už jsou dávno v cíli, zatímco já si na dvaatřicátém mačkám na hlavu asi pátou hubku a koukám, kde je asi sůl, abych podle moudrých rad doplnil ztráty sodíku. Na konci stolu. Plastová miska do které každý strčí olíznuté zapocené prsty. Radši nepřemýšlím kolik dárců exotických i domácích bakterií si do misky hráblo přede mnou... A a hrábnu si taky. Stále běžím, ale už ne tak zvesela. Přemýšlím jestli taky přede mnou "na třiatřicátým vyroste zeď", jak častokrát tvrdí zkušení maratonci. Možná až zbytečně moc o tom přemýšlím. Takhle si nejsem jistý jestli jsem ji nepřivolal. Každopádně tempo jde na 34 kilometru pozvolna dolů, abych to srovnal beru si energetický gel, který mne skutečně trochu poposune, ale jen tak někam kousek za pětatřicátý kilometr. Není to sice boj s každým metrem, ale rozhodně se moje rychlost stále plíživě snižuje. Rada třetí: Myslete si na co chcete, jen nemyslete na “Zeď na 33tým” Snažím se doplnit cukry. Piju a jím teď na každé občerstvovačce, všechno co je k mání. O dva kilometry dál mne předbíhá čtyřhodinový vodičský balonek. Tak to je špatný.
        Music-pointy a podia která míjíme už jsou povětšinou poloosiřelá, v lepším případě zde pakují aparátníci kumštýřům fidlátka. Davy povzbuzovačů již také prořídly. Občas se sice najde obětavec (jako ten na konci 38 km), který bez rozlišování zda běžce zná či ne na každého křičí: “Dělej. Makej. Já ti věřím. Ty to dáš.” (díky!) a občas se, ale také najde dobrák (jako ten na devětatřicátým kiláku), který volá: “Už to klidně zabal, to je čas k ničemu, nemá to cenu.” (kreténe!).
        Snažím se balonek ještě držet na dohled, ale nejsem s to zrychlit jak by se náleželo. Ještě na devětatřicátým se mu držím asi tak 200 metrů na dohled a víc to nejde.
       
Abych objasnil neběžcům: Závodníci mají při běhu možnost udržovat tempo podle tzv. “vodičů”, těmi jsou zkušení a obětaví maratonci, kteří rezignovali na to závod vyhrát a navléknuli se do triček s cílovými časy třeba 2:30, 3:00, nebo i 4:15 atd. za krk si nechali uvázat balónek s týmž časem, který se jim pak celou trasu třepetá nad hlavou a zavázali se tak doběhnout v do cíle v čase, který jim byl stanoven. Nedokážu odhadnout, jak moc je takový závod baví, ani mi není jasné jak dokážou přesně udržet tu správnou rychlost, ale pro ostatní účastníky je to naprosto úžasný způsob jak se na trati zorientovat ve svém tempu a čase.
        Když vás zkrátka takový balonek 4:00 předběhne, tak víte, že musíte přidat jinak to do čtyřhodiny nedáte. Na čtyřicátém tedy nasazuju poslední plánovaný doping – hroznový cukr v tabletkách. S ním mám ty nejlepší zkušenosti. Při půlmaratonu jsme jej nasadil na posledních 500 m a běžel jsem do cíle jak širón, bohužel se mi tehdy trochu v ledvince umatlal od Dolgitu (mazání na kolena), takže příchuť byla opravdu atypická (na druhu stranu můj žaludek si na klouby od té doby nepostěžoval).
       
Do cíle už to jsou sotva tři kilometry, ale i ty je třeba uběhnout. Kolena i kotníky už se hlásí, také nějaký ten otlak na šlapkách bude. Hlavně, ale cítím, že fyzické síly jsou takřka na dně. Každou chvíli to kolem mne někdo vzdá. S nadějí se upínám k hroznovému koksu, který jsem po půlmaratonské zkušenosti “moudře” ukryl v plastové krabičce od léků. Nahmatávám ledvinku, trhám za zip a ruce se mi třesou, jak závislákovi, když za běhu otvírám víčko. V tom odkudsi od vody zafičí dovádivý větřík. V prvním okamžiku netuším co se děje. Snad sněží? Ne, všechen cukr v tabletách se během běhu při poskakování v krabičce roztloukl na prach, který po otevření vylétl z krabičky a celého mne obsypal jak zásyp batole s vyrážkou. Mám cukr v očích na rukou, na kraťasech, jen v puse žádný. Rychle se mísí s potem a vytváří oblemcávající sirup všude kde dopadl na kůži. Rada čtvrtá: Hroznový cukr je fajn - hroznový sníh je k ničemu.
       
Až vám bude někdo tvrdit, že uběhnout maraton je především otázka vůle,nevěřte mu. V první řadě je to především otázka fyzické přípravy. Psychika (aspoň u mne) v tom úplném závěru, kdy všechny svalové rezervy už byly na huntě, fungovala dočista jinak, než se maratonista-teoretik doma v obývákovém křesle zpravidla domnívá. Žádné finální odhodlání, žádné “teď nebo nikdy”, posunování se silou vůle. Naopak, vlivem fyzického vyčerpání jsem byl daleko více psychicky labilní a sugestibilní (teď jsem někde dočetl, že za to právě může nedostatek cukru, který mozku zabraňuje vytvářet určité látky na psychickou odolnost), takže když mne na trati povzbuzovali byl jsem automaticky přebíral jejich optimismus, ale také to fungovalo i opačně. Když mne sráželi, když se přede mnou na jednačtyřicátém skácel v dokrvavených kotrmelcích starší muž, nebo když jsem se osypal cukrovým pudrem a věděl, že už nemám čím bych se na ty poslední dva kilometry dokrmil, byl to skoro hořkoslzavý příběh o konci pár set metrů před cílem.
       
Poslední dva kiláky jsem tedy sice uběhl, ale v tempu neskonale slabém (asi 7:30 min/km) a s podlomenou psychikou, kdy mne rozhazovaly naprosté drobnosti (třeba to, že na závěr závodu přišly kostky). Naštěstí, ale skandující davy houstly a jejich povzbuzování mne přece jen nakonec dotlačilo na modrý koberec. Cílovou metu jsem překonal v čase 04:08:32.
        Omedailili mne, gratulovali mi, ale měl jsem, co dělat abych vydoloval úsměv na tváři. Točila se mi hlava z úžehu a hned jsem se vrhnul po energetické tyčince, která byla součástí cílového balíčku. Mám-li to krátce zhodnotit, pak maraton byl pro mne životní zážitek, samotný závod víc, než dojmy z cíle. Teď s odstupem doby se ze svého výkonu raduju daleko více než bezprostředně po něm. Krom úžehu jsem si nepřivodil žádnou újmu, svaly i chodidla to přestály relativně bez úhony. Měl jsem jediný otlak a to na zvláštním místě na záhybu pod palcem a ukazovákem na levé noze, jinak nic. Závěrečná rada všem, kdo o tom uvažují: Počítejte s tím že je to dlouhý a fyzická příprava je nepostradatelná, ale JDĚTE DO TOHO, STOJÍ TO ZA TO!

Epilog

Co dodat. Cíl splněn. Maraton se za 100 dní přípravy uběhnout dá. Q.E.D. Dokonce i když máte doma tři malé ratolístky, zaměstnanou manželku a vaši osobu lze charakterizovat spíše výrazem postarší povaleč, než sportsmen.
        A běhám dál. Uvidíme jak dlouho mi to vydrží. Zatím to drží. Snad se dokopu k dalšímu maratonskému výběhu. Cíl mám, Chci se dostat pod čtyři hodiny i když teď už vím, že vůbec doběhnout maraton jakkoliv, je svým způsobem vítězství.
       
Závěrem si dovoluji poděkovat těm, kteří mne při mém treninku dělali společnost a stavěli tempo rytmem svých písní. Byli to: AC/DC, Bob Marley, Bon Jovi, Deep Purple, Doors, Eric Clapton, Steppenwolf, Sex Pistols a v neposlední řadě Záviš. V tak dobré společnosti to se to běhá skoro samo.

 

-moll-