Utrpení inženýra Kalouse
román na pokračování

Kapitola první – Neklid

        Toho večera se mě zmocnil zvláštní neklid. Že by předtucha? Něco mě nutkalo vrátit se zpátky do laboratoře. Cestu z mého bytu na druhém konci města do Ústavu jsem zvládl mnohem rychleji než obyčejně. Na ulicích jsem nepotkal ani človíčka, pouliční lampy nesvítily, světlo do temného večera vnášely pouze neóny reklam a výkladních skříní dávno zavřených obchodů. Pln očekávání jsem stanul před hlavním vchodem do Ústavu. Jeho temná silueta neslibovala nic vzrušujícího. Řady slepých oken, bez známky života. A přeci se mi zdálo, že se zrovna v okně mé laboratoře mihl stín postavy. To mě znovu vyburcovalo k aktivitě, vyběhl jsem schody a začal bušit na zamčené dveře, abych přivolal vrátného. Až po drahné chvíli se objevila zavalitá postava v ústavní uniformě, s baterkou v ruce. Cvalík se pomalu došoural ke dveřím a odemkl je.
        “Co je?” ptal se rozespalým hlasem vrátný, jenž jakoby přes noc vyrostl. Uniforma mu vůbec neseděla, rukávy mu sotva sahaly pod lokty a přes břicho nemohl knoflíky ani dopnout.
        “Pan Horák už tu nedělá?” odpověděl jsem otázkou, protože tahle osoba, která mi přišla otevřít, se našemu nočnímu vrátnému vůbec nepodobala.
        “Kdo? Jó, ten už je v důchodu, já jsem tady novej.” tvrdil nepřesvědčivě.
        “Pustíte mě dovnitř?” chtěl jsem skončit neplodný rozhovor.
        “A kdo jste vy?”
        “Inženýr Kalous. Chcete vidět můj průkaz? Pracuju ve výzkumu.” Vytáhl jsem z kapsy průkaz a podal ho nedůvěřivému vrátnému. Nechápavě si ho prohlížel, pak mi ho vrátil a pustil mě dál.
        “Potřebujete klíč?” zeptal se.
        “Ne, děkuji, mám svůj.”
        “A co potřebujete teď v noci?”
        Na chvíli jsem se zarazil a pak jsem rychle odpověděl: “Musím se podívat, jak probíhají reakce.”
        Vrátného moje odpověď uspokojila a přestal se o mě zajímat. Proběhl jsem vstupní halou, rozsvítil na schodišti a hnal se do šestého patra, na výtah jsem si ani nevzpomněl. Světlo však zničehonic zhaslo. Zkoušel jsem vypínač, volal vrátného, ale všechno marné. Chytil jsem se tedy zábradlí a schod po schodu jsem stoupal dál. Zpocený a rozechvělý vzrušením jsem konečně stál na chodbě v šestém patře. Pod dveřmi mé laboratoře bylo vidět světlo. Tak přeci. Trochu mě zamrazilo. Ten stín v okně, někdo vnikl do laboratoře! Stál jsem chvíli nehnutě se zatajeným dechem, jestli něco uslyším. Bylo hrobové ticho. Přistoupil jsem tedy ke dveřím a vzal za kliku. Prudce jsem rozevřel dveře a nahlédl dovnitř. K mému zklamání, uvnitř nikdo nebyl, zato místnost se dala nazvat laboratoří jen stěží. Čtyři holé stěny zde rámovaly pohled na křeslo a stolní lampu, které jsem nikdy předtím neviděl. Usedl jsem do neznámého křesla a snažil jsem se všechno pochopit. Z rozjímání jsem však byl brzy vytržen.

        Ve dveřích kanceláře stojí pan Horák. “Viděl jsem, že se tady svítí, pane inženýre.” “Můžete mi vysvětlit, co to má znamenat, a co ten vrátný dole?” “To je pro Vás,” podává mi nějakou knihu a ignorujíc mé dotazy bere za kliku a beze slova odchází. Co se to …, když v tom mi padl zrak na knihu, kterou jsem držel v ruce. Nevím, jak byste reagovali Vy, ale jsou i běžnější jména než Kalous a tváří v tvář zjištění, že kniha nese titul – Utrpení Ing. Kalouse (autor neuveden) – jsem křeslo, byť do mého života patřilo jen krátce, uvítal jako starého přítele. V první chvíli mne napadlo, že se jedná o žert mých spolupracovníků. Patnáct let ve výzkumu s lidmi s technickým vzděláním Vás jistě poznamená a s DNA se také příliš legrace neužijete, ale hned první stránky mé podezření na kolegy zcela rozptýlily. Takové detaily znát nemohli, kniha představovala mou dokonalou autobiografii. Zachycovala mé zážitky, zkušenosti, ba i nejintimnější pocity tak bolestně věrně, že nikdo jiný než já s nimi být seznámen nemohl. Nebyla totiž psána objektivně, nýbrž tak jako bych ji napsal já. Nebyl to obraz v zrcadle, jak Vás vidí jiní, ale to, co stojí před zrcadlem. Byl jsem to JÁ. Byl jsem čtenářem i “autorem” téhož výtvoru. Úvodní kapitoly rychle ubíhaly, stejně jako selektivní paměť každého z nás z mozaiky svých životů vybírá pouze ty subjektivně nejpřijatelnější střípky, až začaly postupně přecházet do téměř autentické věrnosti posledních týdnů.
        Promnul jsem si oči. Asi jsem přetažený. Včera večer jsme s ženou a ve společnosti stejně suverénně se přetvařujících dvojic našich známých vedli své monology v duchu tradic manželské krize lidí středního věku a popíjeli dlouho do noci. Čtu dál. Můj dnešní příchod do Ústavu je popsán tak přesně včetně mých nejniternějších pocitů, že jsem pocítil mrazení v zádech a strach mne už neopustil. Došel jsem až k pasáži, kdy ve dveřích stanul pan Horák s knihou v ruce a zarazil jsem se. Zhluboka dýchej, klid, to je jen sen, probudíš se. Sen se ale začíná objektivizovat. Zvedl jsem telefon. “Prosím.” Moje žena. Připadá mi trochu nefér, když mi právě v tuto chvíli volá do kanceláře žena, vedle které zrovna teď spím doma v posteli. Nicméně, co můžete čekat od žen, nedají Vám pokoj ani ve snu. O tom si mohu nechat jen zdát. “Co děláš tak dlouho, miláčku?” Nic na mě nepoznala. Po 10 letech manželství mě zná pochopitelně mnohem méně, než když jsme se poznali: “Už jdu,” rozloučili jsme se.
        Co se to proboha děje? Nemohl jsem číst dál. Jestliže každá kniha má svůj konec a hlavním hrdinou této knihy jsem já, co se mohu dočíst? A co se stane, když ji dočtu?! Nebojí se každý člověk na konec nejvíc toho, že pozná sám sebe? A neznamená to tedy, že se bojí víc života než smrti? Kdesi jsem četl, že jediný rozdíl mezi mužem a ženou, pokud abstrahujeme rozdíly zřejmé i méně sečtělým, je v tom, že pokud si muž má vybrat mezi pravdou a štěstím, vybere si pravdu. Z toho ale implicitně vyplývá, že jsem žena. To mi na chvíli zvedlo náladu. Představil jsem si, jak stojím v kostele ve svatebních šatech a říkám ano sám sobě.
        S touto myšlenkou jsem vyšel ven z budovy, nastartoval vůz a pustil si své oblíbené country. Hudba, hořící cigareta a uklidňující jízda autem mne pomalu vzdalovala od knihy a přibližovala jistotě domova. Dva bloky před domem mne oslnil kužel světla. Vjel jsem dovnitř.
        Pes štěká a já padám. Zítra mám velký den, jdu poprvé do školy. Letím přes řídítka. Povím Vám, je to báječný pocit, někam patřit. Míč se kutálí.

        Jakmile jsem uviděl titul, ofoukl jsme chomáče prachu z hřbetu knihy. Začal jsem uvažovat, o kom asi tato kniha je, hrdina knihy se jmenoval stejně jako já. Otec to být nemohl, neboť jak již bylo napsáno jeho škola byl život sám. Ať jsem vzpomínal, jak jsem vzpomínal, nemohl jsem si vzpomenout na žádného příbuzného, který byl inženýrem. Když jsem na nikoho nepřišel, otevřel jsem knihu, otočil první stranu a začal jsem číst první věty. Na čele mi vyrazily krůpěje potu a zmocnil se mě se strach. Jak jsem četl první věty, začal jsem si uvědomovat, že nečtu žádný román, ale přesný popis mého dosavadního života. Poslední věty popisovaly můj pád z kola, ale co bylo divné, nebylo zde nic o mé cestě lesem ani o nálezu knihy, kterou jsem četl. Dočetl jsem poslední napsaná slova a stál jsem jako přimražený, oči nevěřícně koukaly na stránky v knize. Když jsem se trochu vzpamatoval, položil jsem knihu zpět na stůl, vyšel jsem z chalupy, popadl jsem kolo a pospíchal jsem k domovu. Cestou domů jsem přemýšlel o tom, co se mi stalo, o mém nálezu knihy, nejvíce mi vrtal hlavou název mého nálezu, utrpení Ing. Kalouse. Jak jsem se blížil k domu, nabyl jsem přesvědčení o tom, že jednou budu inženýrem, co jiného mohl můj nález znamenat.
        Když jsem dorazil domů rychle jsem běžel za otcem a s rozjařeným úsměvem jsem na něj vychrlil: “Táto budu inženýrem!” Otec odvrátil své oči od rozečtených novin a koukal na mne kyselým pohledem. Prohlídl si mne od paty k hlavě a bylo na něm vidět, že nesdílí moje nadšení, jakmile si mě prohlídl vrátil se opět ke čtení novin. Po chvíli promluvil: “Takže ty budeš inženýrem? Tak fajn, jenom nevím, v čem půjdeš do školy, když jsi si zničil svoje nové sváteční šaty, nemysli, že když budeš inženýrem, že ti budu kupovat nové šaty každý den.” Sklopil jsem hlavu a odešel jsem převléci se a umýt. Jakmile jsem se umyl, šel jsem raději spát, usínal jsem s krásnou představou, že již zítra udělám první krůčky k tomu, abych naplnil svůj osud, ano mým osudem bylo stát se inženýrem, jak stalo v názvu knihy, kterou jsem našel v chaloupce v lese.
        Nemohl jsem dospat rána, jak jsem se těšil, až půjdu do školy. Rychle jsem se oblékl a pospíchal jsem co nejkratší cestou k budově, která mi byla doposud zapovězena. Jak jsem se k ní blížil, stále jsem se více těšil, potkával jsem malé děti, které šly jako já dnes poprvé do školy, pravda bylo mezi mnou a ostatními několik rozdílů. Hlavní rozdíly byly dva. Zaprvé jsem byl minimálně o jednu hlavu větší něž ostatní děti, bylo to pochopitelné, byl jsem přece jenom starší. Druhý velký rozdíl byl v tom, že všechny prvňáky doprovázeli do školy hrdí rodičové, samozřejmě jsem nemohl doufat, že by mne otec do školy doprovodil, neboť jeho pravidlo bylo nepřibližovat se škole blíž než na 1 km. Dodržování tohoto pravidla ovšem nebylo jednoduché, neboť ve městě bylo škol několik, takže otcova cesta do továrny připomínala spíše obloukový obchvat města. Musel oproti svým spolupracovníkům vycházet do práce v létě o jednu a v zimě minimálně o dvě hodiny dřív tak, aby stačil začátek směny, je logické, že nemohl pro cestu do práce používat dopravních prostředků, neboť všechny silnice do továrny vedly kolem některé ze škol, tak jakoby chtěli projektanti a stavitelé otce za jeho zatvrzelý odpor ke škole trestat.
        Když už jsem konečně seděl ve školní lavici a usmíval jsem se na naší učitelku, pocítil jsem velkou úlevu, konečně budu jako ostatní děti. Jakmile se třída naplnila mými spolužáky a všichni si sedli, museli rodiče opustit třídu, což způsobilo u některý spolužáků okamžitý pláč, což jsem nechápal, copak se netěší na školu jako já? První na co se učitelka ptala bylo, čím bychom chtěli být až vyrosteme. Ozývali se různá předsevzetí jako: herečka, zpěvák a velmi populární bylo zaměstnání popeláře, které se ozvalo bezpečně nejčastěji u chlapců. Když přišla řada na mne, neohroženě jsem povstal a prohlásil jsem: “Já budu inženýrem!” Učitelka se na mne podívala soucitným pohledem, ve kterém jsem viděl, že mne lituje, tento její pohled mne velice mrzel. Potom jsem si ve třídě chvilku povídali o tom, co jsme dělali v létě. Jakmile každý pověděl své zážitky z léta a přišla řada na mne, začal jsem vyprávěl svůj včerejší příběh o mém nálezu knihu, jakmile jsem dokončil své vyprávění většina třídy propukla v záchvat smíchu, ukazovali si na mne prstem a smáli se mi, učitelka se smála s nimi, po chvíli ale smích přerušila rozhodnutím, že to by pro první den ve škole mohlo stačit. Spolužáci vyběhli ze třídy ke svým rodičů a hned jim začali něco šeptat a přitom na mne stále ukazovali, raději jsem zrychlil krok.
        Když jsem odcházel ze školy směrem k domovu, přemýšlel jsem o tom, jestli otec náhodou neměl pravdu, když tvrdil, že navštěvovat školu je ztráta času a že nejlepší školu je život sám, zahnal jsem tuto myšlenku. Jak jsem tak zamyšleně šel k domovu, ani jsem si nevšiml, že jsem se dostal k lesu a polní cestě, na jejímž konci byla ona polorozpadlá chaloupka, ve které jsem našel tu úžasnou knihu. Poslední řádky knihy popisovaly můj neslavný konec vyjížďky na kole v nových šatech. Začala ve mně hlodat zvědavost, budou v knize popsány i moje dnešní zážitky, trochu jsem se bál, ale přesto jsem se vydal směrem k chaloupce. Nějaká nepopsatelná síla mě tam přitahovala, když jsem došel až k chaloupce, srdce mi prudce tlouklo vzrušením, když jsem přistoupil k místu, kde kdysi bývaly dveře, uviděl jsem stůl, už jsem chtěl vstoupit dovnitř, když se pode mnou prolomilo shnilé prkno a já jsem se ocitl náhle a nečekaně ve sklepě, při pádu jsem se praštil do hlavy, což způsobilo že jsem omdlel...

        Probuzení opravdu nebylo pěkné, náhlá tupá bolest mě otevřela víčka, abych si mohl vzpomenout, kde jsem, a jak jsem se tady v tomhle sklepě ocitl. Ležel jsem na zaprášené, zašpiněné podlaze a kousek vedle mne leželo to shnilé prkno, které mě tak nechutně zradilo. Hleděl jsem přímo nad sebe, kde zela díra, kterou jsem propadl sem dolů a pronikalo jí jediné světlo tady. V jeho kuželu se vznášel prach, který jsem svým pádem rozvířil. Mohl jsem se na to dívat ještě dlouho, ale bolavá hlava se opět ozvala. Rychle jsem vstal a ohmatal si svou už tak hrbolatou myslivnu, abych našel případný jiný výstupek či proláklinku, kterou neznám. Bohudík byl jsem v pořádku. Když jsem překonal počáteční závrať, začal jsem skoro po tmě prohledávat tento sklípek a hledat z něho východ a potají jsem si přál, abych našel něco zajímavého. Bohužel jsem si nemohl rozsvítit, jelikož jsem s sebou nenosil sirky ani zapalovač, protože naše rodina neměla s ohněm moc dobré zkušenosti.
        Někteří moji příbuzní si dokonce vysloužili označení "pyroman". Dokonce strýc manželky pradědečka mého otce pořádal většinou několikaměsíční soutěže v zapalování. Vyhrával ten, kdo po uběhnutí stanoveného času zapálil nejvíce domů, seníků atd., takže po něm bylo vyhlášeno pátrání a tudíž měl na sebe vypsanou největší odměnu za dopadení. Na koho vypsali nejvíc, ten vyhrával a koho chytili, tak ten byl diskvalifikován.
        Zahnal jsem myšlenky na neslavnou minulost mojí rodiny a slepě pokračoval v prozkoumávání sklepa. Moje snaha se vyplatila. V pološeru za převráceným stolem jsem našel svíčku a sirky. Vzal jsem obě věci do dlaní, udusil pyromanské nápady, které mi při doteku se zápalkami vytanuly na mysl, a pokusil jsem se zapálit svíčku. Avšak moje rodinná minulost a "prokletí" se nadalo zapřít. Svíčku jsem sice nezapálil, ale chytl stůl a několik povalujících se knih. Okamžitě se ve sklepě rozzářilo, S vypětím všech sil jsem dostal oheň pod kontrolu a udělal jsem si z něho malý táboráček. Kouř krásně unikal dírou ve stropě, takže jsem se nedusil.
        Ve sklepě bylo plno různých zajímavých věcí a všemožného harampádí, ale nejvíc mě zaujala velká knihovna plná knih. Přistoupil jsem k ní a namátkou jednu knihu vytáhl. Byla to nějaká encyklopedie plná všemožných vědomostí a informací. Celá tato knihovna byla plná těchto naučných publikací. Ano, to jsem potřeboval. Tento nález ve mně utvrdil myšlenku stát se inženýrem. Opět jsem se začal těšit do školy, přestože jsem tenhle první den schytal spíše posměch. Vzal jsem tolik knih, co jsem unesl a vyšel ven ze sklepa vchodem, který jsem našel za knihovnou. Táboráček mezitím doplápolal a uhasl.
        Nahoře jsem si vzpomněl na tu tajemnou knihu, za kterou jsem původně šel. Položil jsem .knihy a prohledal místnost se stolem, na kterém ležela, ale nenašel jsem ji. Už se stmívalo, a tak jsem vyrazil s plnou náručí knih k domovu.
        Když jsem dorazil domů a spatřil mě otec, úplně se zděsil. Knihy mi sem netahej, už stačí, že jsi začal chodit do školy, řekl. Jeho odpor ke škole a k vzdělání byl veliký. Trvalo mi pěknou chvíli, než jsem ho přemluvil, aby mi povolil nechat si knihy doma. Musel jsem je ale mít co nejdál od jeho osoby, a proto jsem je musel častokrát za den přemisťovat z jedné místnosti do druhé. Hned jak jsem měl klid, začal jsem jednu knihu číst.
        Druhý den ráno jsem vesel a plný vědomostí kráčel do školy. Už jsem se těšil, jak se s nimi budu moci pochlubit a využít je v praxi. Ale hned první hodina mě vyvedla z omylu. Nacpán v lavici, očividně nevyrobenou na mou velikost, jsem se hlásil chtěje se pochlubit se znalostmi, ale učitelka mě pořád umlčovala tím, že si musím počkat, než to budeme probírat. A tak jsem tupě seděl a probíral písmenka a objevoval krásu písma.
        Tak to šlo několik dnů, týdnů, ba i měsíců. A však jednoho dne se to změnilo...

Kapitola šestá - Probuzení

    “Pane, stalo se vám něco. Proberte se!” Vysoká a urostlá, asi třicetiletá blondýna, razantně třepala se sakem vědeckého pracovníka Ing. Kalouse, aniž by brala nějaký zásadní ohled na to, že je inženýr v něm. Ing. Kalous cosi zachrochtal a shledal, že mrákotný stav v němž dosud setrvával se nepříjemně pomalu rozjasňuje a do očí ho bodají dva reflektory z automobilu, před kterým ležel-seděl, a rozrazila ho zima.
    “No zaplať pánbů. Tak co, ste živej?”, projevila slovní zájem blondýna, nepřestávajíc mu třepat sakem.
    “Kdo jste?” vydrkotal s námahou.
    “Vjel ste mi do protisměru!”, ignorovala otázku.
    “Já..?”, hýkl Ing. Kalous, “..na kole?”, rozhlédl se, Kde mám míč?”
    “Ježíši. Vy ste to snad koupil do hlavy. Člověče! Na jakym kole? Támhle tím fiátkem. Nebolí vás něco, hlava a tak..”, ječela nervózně.
    “Já..? Nevím, ani snad ne. Musím se podívat do auta jestli je tam ta kniha.”
    “Jaká kniha? Vy pitomče. Ste si snad za tím volantem četl, nebo co?!”
    Ing. Kalous našmátral na obličeji posunuté brýle, a to co z nich zbylo si usadil na nose jak nejpohodlněji uměl. Namáhavě vstal a vydal se k svému fiátku, jehož proražené čelní sklo jasně dokazovalo, že jím před nedávnem prošel živý projektil. Ing. Kalous se nikdy nepřipoutával. Kniha v autě nebyla.
    (Proč o sobě mluvím v třetí osobě? Jsem dočista mimo. Auto na hadry a moje hadry napadrť. Jako bych tu ani nebyl. Jako by se to ani nestalo. Pořád jako bych se probíral z nějakého polovědomí. Jako bych si o tom jen četl.)
    Bezmála pětadvacet let jsem ji považoval za zničenou. Jak jsem si to jen moh myslet, že by jen tak byla navždy pryč od toho dne kdy jako 12tiletý jsem šel ráno do školy a zapomněl zamknout svůj pokojík s knihami! Náhoda tomu tehdy chtěla, že otec na své pravidelné pivní obchůzce mezi ledničkou a pohovkou zavrávoral a loktem otevřel dveře dětského pokojíku. Pohled na kupky rozečtených knih na stole v něm vybudil dávno skryté pyromanské geny.
    Když jsem se tehdy vrátil ze školy náš dům už vesele plápolal. Zachránit se nepodařilo vůbec nic, ani ta kniha. Bral jsem to jako životní tragedii. O všechno jsem přišel. Přestěhovali jsme se na periferii periferie a celá rodina dostala soudní zákaz manipulace otevřeným ohněm. Jenže kupodivu všechno se změnilo k lepšímu. Nové knihy jsem si již nepořídil a pokud jsem šel kolem knihkupectví, vůbec už mne nelákaly. Řekl bych, že mi přišly totálně nesrozumitelné, ačkoli dřív jsem běžně četl a studoval základy nelineární geometrie, fraktály, pseudomodernistické pojetí jsoucna i stomatologickou profylaxi protetiky. Zkrátka, dá-li se to tak říci, zařadil jsem se mezi obyčejný průměr, přestal jsem mít výkyvy ve škole a své spolužáky jsem už převyšoval pouze výškou.
    Na celé čtvrtstoletí jsem zapomněl na svou knihu, na první školní den, na celé to utrpení inženýra Kalouse. Už když jsem ji v laboratoři otevřel, cítil jsem že něco není v pořádku. Hlava si chtěla nalhávat, že jde o žert kolegů z oddělení genových aplikací, ale svíravý pocit u srdce říkal něco jiného: “JE ZPÁTKY!”
    Nezapomenula na mne. Jenže teď tu není. Měla by být v tom zasraným autě. Někde zašprajcovaná. Jenže nebyla. Hledal všude.
    “Mladá paní opravdu jste tu neviděla, takovou starou knihu?”, na vteřinu zaváhal, neměl ta adjektiva říct naopak?
    “Člověče, vy ste magor. Málem se zabijete a první, co Vás zajímá, je nějaká kniha. Měli bysme zavolat policajty, doufám, že máte pojistku.”
    “Tady!”, Ing. Kalous najednou ustrnul před knihou vznášející se asi dva metry ve vzduchu nad příkopem, nabodnutou na nějakém trnovníku, či co to bylo za křovinu. Projel jím děs. Jeho ruka se po ní natáhla automaticky, skoro proti jeho vůli. Kniha na něj nezapomněla. Příběh jeho života.
    Teď mu došlo ještě jedno. Vždycky krátce poté když si jej kniha našla, udály se nějaké dramatické okolnosti. Rozbil si kolo. Propadl půdou. Vyhořeli kvůli ní. A teď tohle. Bouračka.
    “Jistě že mám pojistku, nemáte deku?” Nesmyslně spojil dvě věty a uvědomil si tak, že jej roztřásá zima (Takhle ohřát se u otevřeného ohně..)
    “Vlastně bydlím kousek odtud”, vzpamatoval se, “můžeme zavolat policii ode mne.”
    “Ano? Tak pojďme!”
    “Ještě knihu.” Inženýr Kalous se natáhl na špičky a hmátl po knize. Zachytil ji prsty, ale neudržel, kniha dopadla na hřbet přímo před pošramocený reflektor. Otevřela se na asi předposlední stránce. Zde vpravo dole paprsek světlometu zabrzdil oči obou nad poslední větou, začínala slovy: Inženýr Kalous se natáhl na špičky...

(pokračování příště?)