HOSPODY, HOSPODY A RESTAURACE

Motto:
Z hospody odcházím s pocitem těšení se na hospody příštího dne.
Bohumil Hrabal

RESTAURACE/PIVNICE HÁJENKA

Svérázný český spisovatel, jehož příznačný výrok je od počátku mottem této rubriky, by byl dnešním zápisem jistě navýsost potěšen. Bohumil Hrabal nejen že byl milovník piva, ale navíc měl k místům, o nichž tento článek vypráví, vřelý citový vztah. Z obdobného důvodu mám důvod k radosti i já – ač narozen v srdci Českomoravské vysočiny a odkojen dodnes znamenitým poličským pivem, již několik let bydlím v obci Milčice (Vrčíkova ulice!), tedy od míst vzdálených od Kerska pouhých několik kilometrů. Opusťme tedy na chvíli domácí práce a vydejme se na krátký výlet za jednou pivní – a rovněž filmovou – pamětihodností.

V rovinatém a tradičně zemědělsky využívaném Polabí v okolí městečka Sadská je Kersko již zhruba 80 let do jisté míry ojedinělým příkladem lidského osídlení. V době blahobytu první republiky si část tehdejší pražské smetánky přála žít v lůně přírody, avšak ne zas tak daleko od rušného velkoměsta. Když si vyhlédla tuto jinak řídce zalesněnou oblast, byl na poměrně rozlehlém území osazen nový les a zakrátko zde vyrostly rodinné domy. Legenda říká, že vzorem místní dispozice cest byl Manhattan – a skutečně, ulice a cesty jsou zde natolik pravidelně uspořádány, že skutečně připomínají avenue a streets New Yorku. Za socialismu sice osada postupně ztratila punc místa odpočinku pražských zbohatlíků, ale svéráznost si Kersko naštěstí udrželo. V polovině 60. let kupuje jeden z místních objektů jako své letní sídlo tehdy ještě málo známý spisovatel Bohumil Hrabal a s nastupující normalizací se sem čím dál častěji uchyluje, aby měl potřebný klid na psaní. Společenský život však rozhodně nezanedbává – s mnohými rezidenty se přátelí a chodí na pivo. V druhé polovině 70. let již místní reálie zná natolik, že si může dovolit učinit Kersko místem svého románu Slavnosti sněženek. Jeho zfilmování Jiřím Menzelem v následující dekádě proslavilo zdejší chatovou osadu široko daleko. Plejáda prvotřídních herců v čele s Rudolfem Hrušínským, Jaromírem Hanzlíkem či Petrem Čepkem zde představuje rázovité figurky místní osobité komunity, která je dnes bohužel již z větší částí minulostí. Co se však naštěstí i po více než čtvrt století dochovalo je místo, které ve filmu sehrává velmi důležitou úlohu – zdejší hostinec Hájenka.

Objekt se nachází vedle hlavní „avenue“, která se táhne od severu k jihu a je jakousi páteřní komunikací celé osady. Zvenku je hospoda takřka k nerozeznání od filmových záběrů. Po vstupu do lokálu bude milovník filmu jistě hledat zejména prostorný lokál, v němž se odehrává jedna z klíčových scén celého filmu – výjev hostiny dvou znesvářených mysliveckých sborů na počest zabitého kňoura. Zde však bude znalec filmu možná dezorientován, neboť zmíněný prostor nenajde. Filmový štáb totiž pivnici využil pouze pro exteriérové záběry a jinak natáčel ve studiu.

Netřeba však litovat, protože slavná scéna a ostatně i celý film je takřka neustále promítán na místní televizní obrazovce. Lze pochopit, že Menzelův film je pro tuto hospodu neocenitelnou reklamou, avšak kdo sem nezavítá pouze jednou, může být stále se opakujícími záběry poněkud unaven.

Leč zhodnoťme raději to, za čím jde host do restaurace především – totiž jídlo a pití. Jídelní lístek obsahuje celou řadu obligátních minutek, avšak nebyli bychom v Kersku, pokud by filmová tradice nezasahovala i sem. A dlužno dodat, že jak kančí maso se šípkovou omáčkou a knedlíkem, tak kančí pečeně s knedlíkem a zelím jsou nadmíru kvalitní. Přijdete-li však do Hájenky sami, budete možná postaveni před dilema, zda si objednat „svíčkovou“ nebo „se zelím“. Na tuto nelehkou situaci doporučuji být předem připraven, tj. mít takový hlad, že si můžete dovolit dopřát si kančí maso postupně v obojí úpravě. Komu by ani to nestačilo, může si dát navrch kančí gulášek se špekovými knedlíky, který kvalitou rozhodně nezůstává pozadu.

Kvalitní pokrm je třeba zapíjet lahodným pivem. V případě Hájenky určitě neprohloupíte, na čepu je totiž zlatavý mok z nedalekého nymburského pivovaru. V jeho případě je jméno Bohumila Hrabala rovněž marketingovým tahákem – piva zde vařená nesou označení evokující reálné postavy zhmotněné do další známé Hrabalovy knihy (a taktéž stejnojmenného filmu Jiřího Menzela) Postřižiny – Pepinova desítka, Francinův ležák apod. Koneckonců i nymburské samotné se označuje jako „postřižinské“.

V interiéru restaurace skládající se z výčepu a menšího protáhlého lokálu je útulno, v zimních měsících (není-li zrovna leden či únor, kdy je restaurace uzavřena) potěší plápolající krb. Venkovní prostory se od natáčení filmu poměrně změnily – vedle restaurace se nachází velký zastřešený prostor využívaný k posezení v letních měsících. Opodál je venkovní krb a rovněž malý prostor na hraní – v létě zde totiž občas mívá hudební produkci místní country kutálka.

Ať jste cyklista využívající nenáročného polabského terénu, myslivec radující se z hojnosti kerského polesí či milovník hrabalovsko-menzlovské poetiky, mohu návštěvu Pivnice Hájenka vřele doporučit. Jen pozor, abyste si při návratu z restaurace nezdřímli třeba právě na čerstvě natřené lavičce se slavným nápisem „Zahrádkáři Kersku!“. 

Restaurace, Pivnice Hájenka
Kersko 168

289 12 Sadská

tel.: 325 598 056
www.hajenka-kersko.cz

 

Otevírací doba:
leden–únor: zavřeno
březen–květen: 11–22; po–st zavřeno
červen–září: 10.30–22
říjen–prosinec: 11–22 (ne 11–20); po–čt  zavřeno

Libor Dvořák alias žíznivý Vrčík alias Ruda Pivrnec