Motto:
Z hospody odcházím s pocitem těšení se na hospody příštího dne.
Bohumil Hrabal

Půvabné městečko Velké Meziříčí je rozloženo v údolí řeky Oslavy a na přiléhajících kopcích v jižní části Českomoravské vysočiny. Jeho malebnost byla v průběhu posledních desetiletí narušena obligátními panelovými sídlišti, k tomu se však na rozdíl od jiných českých a moravských měst přidává ještě další těžká rána v podobě vysokého mostu dálnice D 1 klenoucího se nad údolím na dohled od středověkého hradu. Dravá polistopadová doba s sebou přinesla například zbourání části historického opevnění na úpatí hradního kopce. Věřme však, že pozitivní příklady přístupu k minulému dědictví převažují – ostatně nemusíme chodit daleko, konkrétně pár kroků od samého centra města k mostu přes říčku Balinku. Zde stával již od dávných časů mlýn zvaný Buchtovský či Malostránský s neobvykle dlouhým, téměř kilometrovým vodním náhonem. Továrník Karel Jelínek mlýn v roce 1904 koupil se záměrem zřídit zde malou elektrárnu. V roce 1907 byla původní starobylá budova mlýna stržena a na jejím místě nechal pan továrník vystavět moderní secesní obytný dům s elektrárnou. Elektřinou zde vyrobenou pak zásoboval nejen svoji koželužnu, ale rovněž tak část náměstí. Městečko samé se mu za tento pokrok odměnilo – pan Jelínek se stal zastupitelem a později starostou města. Leč doba vymknutá z kloubů po roce 1948 s sebou přinesla zrušení elektrárny a znárodnění vily, která tak postupně a očividně chátrala. Naděje na její záchranu svitla až v 90. letech 20. století, trvalo však dlouhých více než deset let, než mohly náročné rekonstrukce vyústit v očekávaný výsledek. A je to výsledek nepochybně zdařilý. Lze tak soudit nejenom ze znaků formálních (ocenění pro nejlepší stavbu a rekonstrukci na Vysočině za rok 2004), ale hlavně ze skutečného pocitu hosta při návštěvě.
Restaurace v přízemí je inspirovaná mlynářskou tradicí tohoto místa a vévodí jí proto velké mlýnské kolo. Vzhledem k tomu, že zde je současně umístěna i varna, působí kombinace mlýnského kola a měděných kotlů poněkud neotřele, ale přesto příjemně. Co se týče zdejší nabídky, některé položky obsáhlého jídelního lístku jsou dokumentovány i fotografiemi a dlužno ocenit, že se nejedná o fotodokumentaci ve stylu fastfoodů, které jsou zářným příkladem, jak hluboce mají počítačově upravované fotografie pokrmů daleko do skutečnosti. Kulinářskou doménou restaurace jsou rybí jídla na všechny způsoby. Milovníci tohoto druhu masa budou mít těžkou volbu – na jídelníčku nechybí ryby, které českými restauracemi proplouvají pouze výjimečně – úhoř, candát, sumec, štika, tolstolobik, amur či lín. K jídlům jsou přiřazeny leckdy půvabné názvy, jako například Pstruhová filátka v mandlovém kožíšku, Kapří filátka hraběnky Naděnky apod. Přitom vždy je uvedeno, co se pod daným názvem skrývá, takže na minimum je eliminováno riziko, že si host pod dojmem poetického názvu zvolí pokrm, s jehož konzumací má pak třeba nemalé problémy. Co se mne osobně týče, za nejchutnější českou rybu považuji kapra a i proto jsem zvolil pokrm zvaný Žalmanův kapr, který je prý připraven podle receptu Pavla Žalmana Lohonky. Jeho kapr kombinovaný s anglickou slaninou, kořením a marinádou je dokladem, že známý jihočeský folkový zpěvák a kytarista úspěšně intervenuje i do gastronomické oblasti.
Máme-li hovořit o úrovni pivní kultury v tomto podniku, pohybujeme se rovněž na úrovni absolutoria. Místní pivo zvané Velkomeziříčský Harrach se vaří v objemu pouhých 4000 hektolitrů ročně (pivovar tak spadá do kategorie tzv. minipivovarů), je nefiltrované, nepasterované a dle propagačních matriálů „vařené tradiční rukodělnou metodou“. K dostání je ve třech druzích – světlý ležák, tmavý ležák a světlý speciál (14-stupňové pivo). Dlužno dodat, že kdo přisaje ret, neodtrhne více, protože jde o opravdový požitek – plnou chutí, sytou barvou, bohatou pěnou a koneckonců i krásným buclatým půllitrem s vlastním logem. Z každého loku je zřejmé, jaký jde o kontrast oproti dnes již povětšinou standardizovaným konzumním produktům kapitánů českého pivního průmyslu.
Všechny tři druhy piva je možno na přání obdržet i ve speciálních konvicích o objemu 1, 2 nebo 3 litry. Kdo by po takové „drinking session“ (jak říkají Angličané) již nezvládl cestu domů, může se ubytovat v útulném hotýlku. Ceny zde nejsou lidové, ale pokud se někdo patřičně rozjede dole v restauraci, nebude již na nějakou korunu za nocleh hleděti.
Co se restaurace a minipivovaru týče, sluší se závěrem ještě jednou ocenit zdejší nadprůměr v porovnání s českým pohostinství, a to ve všech kategoriích – v prostředí, jídlu, pivu i obsluze. Našly by se i některé příklady drobných chybiček, avšak nemá cenu je zvláště zmiňovat, neboť v celkovém kontextu se jedná o marginálie. Když jsem se na samém počátku 90. let 20. století těšil na český kapitalismus, představoval jsem si ho nějak takto, zatímco hyper a makromarkety či všemožné montovny spotřebního zboží (skrývající se pod velkolepým označením „průmyslové zóny“) jsem ponechával stranou.