HOSPODY, HOSPODY A RESTAURACE

Motto:
Z hospody odcházím s pocitem t
ěšení se na hospody příštího dne.

Bohumil Hrabal

RESTAURACE OLŠOVEC

Po letech socialistické bufetové kultury charakterizované najmě oschlými knedlíky a často nevábnými hotovkami (viz například slavná scénka Felixe Holzmanna jako vrchního podávajícího hostovi „vynikající řízek“) jako by se česká hospodská gastronomie vychýlila na opačnou stranu. Pozitivní změny prostředí výčepů a lokálů jsou mnohde doprovázeny výhradní sázkou na takzvané minutky, vyznačující se nezřídka stejně oschlými hranolky, kousíčkem masa a mizivou „oblohou“ – toto slůvko záměrně stavím do uvozovek, neboť mnohdy spočívá výhradně na troše kysaného zelí a nastrouhané mrkvi. Vše je samozřejmě v závěru odměněno cenou vysoko přesahující sto korun a stále trvajícím pocitem nenasycení. Svou roli v trendu bezvýhradné orientace na minutky samozřejmě sehrál i neblahý postoj českých hygieniků toužících za každou cenu chránit zdraví bezbranných a potenciálně infikovaných občanů před zhoubnými účinky hotových jídel – jak jinak lze odůvodnit nesmyslné instrukce nutící majitele restaurací likvidovat hotová jídla v šibeničně krátkém intervalu po jejich uvaření (není snad lepší gulášek konzumovat až následujícího dne?).

Leč dosti kritiky – naštěstí je v naší vlasti stále více příkladů, jak lze při respektu k tradiččeské kuchyni připravit vysoce kvalitní pokrm, který hosta skutečně dokonale zasytí a jeho peněžence přitom uzme až překvapivě nemnoho.

Pan Crha z Čeblovic, rytíř za krále Václava I. a hrdina protitureckých bojů v onom po všech stránkách přelomovém 13. století zavítal jednoho dne do malé vsi o 15 domcích situované uprostřed hvozdů asi 25 kilometrů severovýchodně od Brna. Nevěda, kde se vlastně nalézá, optal se místního starce, který odpověděl i neodpověděl, neboť statečnému rytíři sdělil, že vesnice vlastně žádné jméno nemá. Na to měl zakladatel jedovnického panství Crha reagovat v horáckém nářečí slovy: „Tak já teda jedo v nic?“ Použitím tohoto obratu osvětluje jedna z legend vznik názvu obce Jedovnice, která se v průběhu několika staletí znatelně rozrostla do podoby menšího městečka a díky sousedícímu rybníku Olšovec a nedalekému Moravskému krasu se stala rovněž významným objektem zájmu turistů a rekreantů.

Pan Crha by dnešním stavem obce rozhodně nemusel být zklamán, ba právě naopak. Městečko nejen že už má svůj název, ale navíc se na jeho náměstíčku nalézá restaurace nesoucí stejný název jako přilehlý rybník – tedy Olšovec. A je to cizinče věru dobrá restaurace.

Nijak nápadně nevypadá ani zvenčí ani ve výčepu a lokálu nacházejícími se v přízemí. Tyto prostory jsou pozůstatky původního pohostinství, které se zde nacházelo po několik desetiletí až do radikální přestavby v polovině 90. let 20. století. Ta spočívala také v přebudování někdejších půdních prostor na jeden velký lokál rozdělený na několik kójí ohraničujících jednotlivé stoly. Raritou tohoto velkého lokálu pod střechou je kuželková dráha situovaná hned vedle stolů, pročež se tyto prostory označují jako Kuželna. Tedy shrňme – prostředí je velmi pěkné, čisté a vkusně řešené, což je třeba ocenit. Stejně tak nabídka zlatého moku prvoplánově nesahá po všude dostupné Plzni či Gambrinu, nýbrž dává na výběr z menších pivovarů Litovel a Zubr (v dolní restauraci), resp. Bernard (Kuželna). Ale to by samo o sobě ještě nebylo nic zcela mimořádného, takové příklady lze dnes při troše štěstí a mnohdy za pomocí dlouhého bloudění najít téměř v každém městě. Co však činí z této restaurace absolutní unikát je jídlo, a to ve všech směrech – v kvalitě, v přiměřené ceně a zejména v množství.

Avšak po pořádku. Již extrémně nabitý jídelní lístek představuje velký problém z hlediska rozhodování. Lákavé názvy s užitím lidových výrazů jako „Voňavé kuřecí prsíčko od stréca Krebsa“, „Kuřecí stehniska z komína“, „Šavle Staňu Habána“ či „Překvapení z kojálu“ nutí hosta dlouho promýšlet, po čem sáhnout. Jako milovník vepřového masa volím „Prasečí flákotu prorostlou“ a současně nahlas přemítám, který zeleninový salát k tomu. Co se však nestane – ze strany vrchního jsem decentně varován, že takovou kombinaci už bych nemusel zvládnout. Jeho rada mi sice připadá poněkud legrační (už jen proto, že na tom tratí především on sám), avšak přesto se jí rozhoduji řídit a čekám na zvolenou pochoutku. V ani ne dvou minutách přistává na stole proutěný košík s voňavým chlebem a miska s vynikajícím domácím sádlem a škvarky, to vše samozřejmě v ceně hlavního jídla. Avšak pozor – i když jde o opravdu chutný předkrm, nenechte se strhnout hladem a nejezte více než půl krajíce. Nejste-li právě Zdeněk Knedla alias Železný Zekon (který je kromě svých siláckých kousků proslulý i nezřízenou chutí k jídlu), nemusí se vám takový krok vyplatit. Až totiž po několika minutách spatříte hlavní jídlo, uvědomíte si, že na jeho zkonzumování bude zapotřebí a) pořádný hlad, b) hodně času a c) hodně sil. Naprosto příznačná je v této souvislosti věta pána od vedle, který svým spolustolovníkům vyčerpaně sděluje: „Já už jím půl hodiny a pořád to nemizí“ Bytelnější postava se zde obrací v jednoznačnou výhodu – nejenže dovolí vychutnat celou porci, ale navíc svému majiteli umožní téměř dle libosti koštovat i z talířů „nešťastných“ hubených přátel, kteří znaveni odpadají, aniž by se třeba prokousali do oné zmíněné poloviny porce.

Z těchto všech důvodů doporučuji zvolit návštěvu restaurace například po náročném sportovním výkonu spojeným s dlouhodobým pocitem intenzivního hladu. Přistoupíte-li posléze k jídlu s maximální zodpovědností, pak budete mít po skutálení se ze schodů Kuželny po nějaký čas zcela jistě problémy nejen se sportem jakéhokoli druhu, ale i s obyčejnou chůzí. Ale když obejdete rybník Olšovec a přidáte k tomu bratru dalších 40 až 50 kilometrů, pak se můžete s klidem do restaurace vrátit na další kolo, což vám už teď závidím.

P. S. Ona výše uvedená rada vrchního stran salátu nebyla od věci. Samotné hlavní jídlo obsahuje tolik zeleniny (jak co se týče množství, tak i pestrosti), že v tomto ohledu hravě strčí do kapsy celé porce samostatných zeleninových salátů z mnohých jiných restaurací.

Restaurace Olšovec
Havlí
čkovo náměstí 3, Jedovnice
Otvírací doba: denn
ě 10 – 22
Telefon: 506442185

Libor Dvořák alias žíznivý Vrčík alias Ruda Pivrnec

Tak toto byl třetí díl „volného seriálu mapujícího vybrané hospody slavné i méně slavné, rozseté po celé naší krásné kapitalistické vlasti“ (citováno dle autora).

Pro rekapitulaci si připomeňme i díly předchozí:
Restaurace „U Vejvodů“ Praha (Násoska č. 18)
Restaurace Malostránský pivovar. Hotel Jelínkova vila Velké Meziříčí (č. 20)

Tak ještě jeden díl Liborku a zřídíme Ti samostatnou rubriku na webových stránkách Násosky!