Motto:
Z hospody odcházím s pocitem těšení se na hospody příštího dne.
Bohumil Hrabal

Velevážené násoskové čtenářstvo, vítám vás na stránce, na kterou jste zabloudili patrně čirou náhodou, a to ještě v pokročilém stadiu opilosti či v ranném stadiu kocoviny. Ale věřím, že nebudete nikterak litovat. Považujíce se neskromně za znalce pražských i mimopražských hospod všech cenových i jiných kategorií, rozhodl jsem se povýšit své rozsáhlé pivní znalosti na kvalitativně vyšší úroveň, a proto se počínaje tímto číslem budete na stránkách Násosky setkávat s volným seriálem mapujícím vybrané hospody slavné i méně slavné, rozseté po celé naší krásné kapitalistické vlasti. Do tohoto průzkumu a následného informování vás, milí násoskové, jsem se dobrovolně rozhodl vložit celé své srdce a veškerá svá játra.

Začínat je třeba něčím mimořádným, unikátním a tím nepochybně středověké prostory rozlehlého domu U Vejvodů na pražském Starém Městě jsou. Objekt sám má gotický původ a druhdy se jednalo o tři samostatné domy, které dal spojit až ctihodný pan Jan Václav Vejvoda ze Strombercku, který se zapsal do historie matky stověžaté jako její starosta/primas (1745). Tři domy koupil v nepříliš utěšeném stavu v aukci a postupně je rekonstruoval a sjednotil v letech 1717–1757. Hostinec zde však již býval dávno před dobou pana starosty, již ve středověku. Tradice nebyla přervána ani jinak zvichřelým 20. stoletím. V jeho druhé polovině však dům proslul spíše letitým dřevěným lešením, které blokovalo úzkou Jilskou uličku. Zlí jazykové tehdy šířili jízlivé vtipy v tom smyslu, že příslušné orgány dávají raději přednost rekonstrukci a udržování tohoto lešení před opravou domu samotného.

Já jsem měl to štěstí, že v dobách ranných vysokoškolských studií jsem při svých toulkách za krásami staropražských hospod zastihl ještě staré prostory hostince. Dům byl krásně omšelý a i v době divokého kapitalismu a la Viktor Kožený a nástupu dravé TV Nova z něj přímo vyzařovala magičnost staré Prahy. Raně barokním vchodem vešel žíznivec do průjezdu a odtud přímo do prostorného lokálu, kde jako by se propadl o několik desetiletí zpět…

Zanechme však vzpomínek na doby, které se již nevrátí a přesuňme se do žhavé současnosti. Strategicky mimořádně výhodné polohy objektu si okolo poloviny 90. let povšimla soukromá společnost, jejíž název by byl nepodstatný, a to i kdybych jej náhodou znal. Starý hostinec byl uzavřen a dům podroben náročné několik let trvající rekonstrukci. Z prostor bývalého hostince vznikly obchody s cingrlátky, předraženým křišťálem a prapodivnými koberci. Nová hospoda stejného názvu byla otevřena někdy v roce 2001 ve stejném domě, ale ve vedlejším vchodu. A dlužno konstatovat, že otevření na počátku nového tisíciletí a v jiných prostorách je z tohoto hlediska příznačné, neboť s výjimkou názvu (který snad nešlo opustit, vždyť název U Vejvodů je zavedenou značkou pro opravdu proslulý pražský hostinec) se jedná o zcela jiný podnik. Jde o restauraci náležející do typu podniků, které osobně označuji jako bedekrové hospody. Jsou uvedeny v každém cizojazyčném průvodci a na klientele je to znát na první pohled – ať už zde potkáte rukama rozhazující cholerické Italy, klidné a fotoaparáty cvakající Japonce či pivem zmožené hulákající Brity na jejich proslulých tzv. stag parties (výraz označující krátkodobé výlety partičky nerozlučných anglosaských buranů s pro ně levnou letenkou za ještě levnějšíma pražskýma holkama a ještě levnějším pivem). Vstoupit sem v sobotu či v neděli nad ránem uprostřed takové oslavy tak může být někdy i životu nebezpečno, protože u Britů více než u jiných národů s množstvím vypitého piva nápadně stoupá agresivita.

Co se velikosti týče, lokál staré hospody se vyrovná místnímu výčepu. Z něj se však schází dolů a v místech (zřejmě) bývalého sklepa je další mnohem větší lokál se samostatným výčepem a dokonce i s jakýmsi zvýšeným ochozem v úrovni prvního patra. Proskleným stropem sem proniká spousta světla, což je pro restauraci až nezdravé. Klientela v horním výčepu i v dolním velelokálu je smíšená – pravdou je, že většinou převažují cizinci různých národností, ale na pivo či něco k jídlu sem zaskočí i našinec. Nesmí se však příliš rozšoupnout, protože ceny jsou s výjimkou piva (25,90 Kč za kvalitní plzeňskou dvanáctku – pozoruhodné však je, že na chlup stejně stojí i Gambrinus desítka) nastaveny spíše pro návštěvníky ze západní části našeho kontinentu, popřípadě ze zámoří či od klokanů. Předkrm ve formě teplého párku nakládaného kyselým zelím v ceně 99 Kč nelze charakterizovat jinak, než jako pokleslá forma obchodní politiky orientované jednoznačně na zahraničí. Objektivně je však nutno konstatovat, že u mnohých jídel se nešetří na kvantitě v souladu s heslem „za hodně peněz hodně muziky“. Kdo by se chtěl opravdu královsky na/pře/jíst, tomu doporučuji celou nadívanou kachnu s bramborovým i špekovým knedlíkem a zelím za bratru 1590 Kč, popřípadě celou nadívanou krůtu s tímtéž (místo zelí však dosaďte špenát) za skoro neuvěřitelných 1870 Kč.

Na závěr musím poznamenat, že můj vztah k hospodám bedekrového typu je ambivalentní. Oceňuji pochopitelně, že zde není second hand či kasino, nýbrž místo pro posezení, napití a najezení. Oceňuji, že se zde dá – a to většinou poměrně kvalitně – napít. Leč vždy raději půjdu do útulnější a normální hospody s nezaměnitelnou českou atmosférou, než do špičkově vybavené velkorestaurace, u níž je koneckonců jedno, zda na ní narazíte v Praze, Mnichově či Bruselu.