V našem populárně naučném a naučně populárním alkoholicko-osvětovém seriálu pokročíme dneska zase o krůček dál – k písmenu “g”. Co jiného může tuhle souhlásku reprezentovat líp než právě gin. Oproti posledně zmiňovanému fernetu, který jsem vylíčil jako nejoblíbenější alkohol u nás, budeme u ginu muset slevit na popularitě, ale nikoliv na kvalitě. A stejně jako u fernetu i tady bude nepřeberné množství značek zastupovat jedna značka nejslavnější a nejrozšířenější. Je to všem dobře známý Beefeater Gin. Na něm si popíšeme technologii výroby i blahodárné účinky na lidský organismus. I gin se totiž vyrábí z rostlinných přísad a jako čistý přírodní produkt působí léčivě. Jinak řečeno v malých dávkách léčí a ve velkých uzdravuje. Jak uvidíme dál, byl gin vyvinut vlastně jako antidepresivum, což je ne zrovna obvyklé. Pití alkoholu sice obecně vede k uvolnění a veselosti (i když ne u každého), ale u ginu spočívají protidepresivní účinky nejen v obsahu lihu, ale právě v ostatních přísadách, z nichž nejznámější je jalovec.
        Historie ginu ale není jen historií Beefeateru. Ten povznáší lidstvo svou jedinečnou chutí až od roku 1820, a když přišel na svět, měl gin za sebou už dvě století bouřlivého vývoje. Přímým předchůdcem ginu byla tzv. jalovcová medicína či jalovcová voda (někdo tak možná říká ginu i dnes). Za vynálezce téhle medicíny je považován Dr. Sylvius, lékař žijící na začátku 17. století v Holandsku. Svým pacientům trpícím depresemi a nechutenstvím ordinoval extrakt lihu a jalovce a tím položil základy pozdějšího úspěchu lihoviny tohoto typu. Univerzální léčebné účinky ginu byly v té době dobře známé a hojně se v medicíně využívaly. Co bylo nové, bylo spojení jalovce s lihem, které tomuto léku otevřelo cestu k masovému využití v hospodách. Postup výroby ginu se pak ustálil v roce 1622, kdy v Amsterodamu vyšla tiskem příručka “Aqua Juniperi” neboli jalovcová voda.
        Jak vidět - rodištěm ginu je sice Nizozemí, s tím si ale dnes už asi nikdo tuhle lihovinu nespojí. Když se o ginu mluví, daleko spíš si vybavíme Velkou Británii. Tam ho ale zavlekl až koncem 17. století Vilém III. Oranžský. Původně vládl právě v Nizozemí a od roku 1689 byl anglickým králem. Už ve své vlasti si gin oblíbil a po příchodu do Anglie se ho samozřejmě nehodlal vzdát. Zavedl jeho výrobu v Londýně a současně omezil dovoz alkoholu ze zahraničí, hlavně v Francie. To otevřelo cestu k výrobě anglického ginu ve velkém. Produkce rychle rostla a s tím se zvyšovala obliba a spotřeba nového alkoholu, který chutnal, ale hlavně byl levný. Uvádí se např., že v roce 1750 se jenom v Londýně vydestilovalo 11 milionů litrů ginu, takže na jednoho obyvatele připadlo závratných 60 litrů. Gin se tak postupně stával společenským problémem a jeho výroba a konzumace se začaly státními zásahy, hlavně zvyšováním daňového zatížení, postupně regulovat.
        A právě v této fázi útlumu produkce vstupuje na scénu největší z ginů – Beefeater. Bylo to v roce 1820, když jistý James Burrough vynalezl tu jedinečnou recepturu, která zaručila jeho ginu výsadní postavení. James Burrough byl lékárník, stejně jako Josef Becher – objevitel Becherovky. Lékárník, to bylo na začátku 19. století zajímavé a určitě ne nudné povolání. Kdo ví, za co všechno ještě lékárníkům vděčíme. To, čím se Beefeater odlišoval a odlišuje od jiných ginů, nejsou ani tak používané přísady, jako spíš způsob výroby. Burrough totiž vynalezl zvláštní metodu louhování přísad zvanou “steeping”. O ní si něco řekneme za chvíli. Teď ještě krátce o názvu “Beefeater”. Burrough ve snaze co nejlíp prosadit svůj gin na trhu pro něj hledal vhodný název, který by byl vyjádřením síly, mužnosti a urozenosti. Jako symbol nakonec zvolil populární strážce královského hradu Tower of London. Tihle muži v červených uniformách byli vyhlášení svojí silou a tradovalo se, že ji čerpají z hovězího masa, jehož denně dostávali od dvora velké příděly. Proto se jim říkalo také “beef – eaters” – jedlíci hovězího. Tento motiv se dodnes odráží i na etiketě Beefeateru, kde najdeme londýnský Tower i jeho strážce.
        Přesná receptura je samozřejmě důsledně utajena, ale něco o výrobě Beefeateru přece jen víme. Používá se k ní vysoce kvalitní líh speciálně vyráběný z ječmene a pšenice. Obilí se sklízí na vrcholu zralosti a pečlivě se míchá tak, aby vznikl nejčistší obilný alkohol. Do něho se přidávají rostlinné přísady – plody jalovce z Itálie, semínka koriandru z Rumunska, Ruska a Bulharska, pomerančová a citrónová kůra ze Španělska, kořen a semínka děhelu lesního z Flander a další tajné přísady. Rostlinné ingredience se pečlivě vybírají přímo v zemích původu a do Londýna se dostane jen to nejlepší. Např. jalovcových bobulí nakupuje výrobce ročně 50 – 60 tun. Všechny přísady se nejprve nechají spolu s lihem máčet v destilačním přístroji po dobu 24 hodin. Právě tomuto dlouhému louhování, které je mnohem delší než u jiných ginů, se říká “steeping”. Zabezpečuje Beefeateru dokonale vyzrálou chuť. Po 24 hodinách se směs začne ohřívat a začíná proces destilace trvající více než 8 hodin. Během různých fází destilace se uvolňuje příchuť jednotlivých rostlinných složek. Nejprve se objevuje silný nádech citrusů, dál příchuť jalovce, pak koriandru a nakonec silnější kořenová příchuť děhelu. Výsledný destilát obsahuje všechny tyhle chutě a vůně dokonale vyvážené. Na správnou příchuť má vliv i obsah alkoholu, který musí být vždycky právě 40%. Sluší se ještě dodat, že Beefeater je dnes už jediným ginem, který se vyrábí přímo v Londýně.
        V 18. a 19. století byl gin v Anglii opravdu lidovým nápojem, jak o tam najdeme mnohé příklady v literatuře klasické i té méně hodnotné. Žádná knížka o pirátech a o podobné chásce se bez ginu rozhodně neobejde. Postupem času se ale gin stal tím, čím je dnes – pitím spíš sociálně silnějších vrstev a opravdových labužníků. Často se taky podává míchaný s tonikem a je oblíbený i jako součást různých koktejlů. Kromě Beefeateru jsou u nás k dostání ještě i mnohé jiné značky ginu. Některé známější, třeba Lordson gin, Gordons gin nebo Seagrams gin, jiné méně známé: Black death gin, Bols gin, Finsbury gin, Greenals gin, Churchil gin nebo South bank gin. I někteří čeští výrobci gin produkují, např. firma Jelínek Vizovice, ale při vší úctě k jejich umu se náš gin kvalitě anglického nemůže příliš rovnat. Nakonec ještě perličku k začátkům konzumace ginu v českých zemích. K nám gin začínal pronikat ve 2. polovině 19. století a jako anglické pití to neměl v tehdejší naciolálně založené a franko- a rusofilně orientované české společnosti vůbec jednoduché. Ani jeho řízná chuť mu nesjednávala všeobecný obdiv, a tak k němu střední a vyšší vrstvy přistupovaly s vyloženou nedůvěrou a často jej vysloveně povýšeně přehlížely. Výrazem této nedůvěry se stalo právě tehdy zavedené úsloví “vypustit gina z láhve” jako synonymum pro něco tajemného, nedůvěryhodného, pro něco, co může mít zlé následky. Naštěstí se tyhle předsudky podařilo postupem času odbourat a dnes se u nás naštěstí gin pije běžně. Dějinný vývoj přesvědčivě dokázal, že gin je krok správným směrem. I když nejsme zrovna ginová velmoc, je u nás okruh milovníků “jalovcové medicíny” velký a hlavně stabilní a to nás může těšit stejně jako pohled na typickou beefeatrovskou čtverhrannou láhev, samozřejmě plnou.