Když jsem se před dvěma lety ve třetím čísle Násosky při řeči o calvadosu jen tak mimochodem pochlubil, že naše rodina vyrábí domácí pálenku z jeřabin, nemohl jsem tušit, co tím spouštím za lavinu dalších událostí. Člověk jen málokdy předem odhadne následky svých neuvážených činů. Ale nevadí. Jedním z důsledků mého tehdejšího holedbání bylo, že mě duchovní otec tohoto časopisu požádal o degustační vzorek jeřabinovice z letošní sklizně. Dalším je pak to, že jsem byl redakcí vyzván něco o téhle zvláštnosti napsat do Olihně. Obojí jsem rád udělal. Jeřabinovice ročníku 2003 je už opravdu vypálená a o Mollových dojmech z ní se můžete dočíst na jiném místě dnešního vydání. Nebudu tady s jeho závěry polemizovat, nakonec je to vydavatel a ten má narozdíl od prostého autora vždycky pravdu. Mým úkolem je v Olihni šířit lihovou osvětu, tak u toho zůstanu.
        Tím je taky hned jasnější, o čem asi bude dnešní porce suchých informací o tekutých alkoholech ukrytých pod písmenem “J”. Nejdřív trocha terminologie. Pro jeřabinovici používáme taky kratší a říznější pojmenování “jeřabinka”. Ale pozor – tahle jeřabinka nemá nic společného s likérem stejného jména vyráběným studenou cestou, jaký si někdo možná pamatuje třeba z Osudů dobrého vojáka Švejka. Tam se uplatnil na jednom z předních míst seznamu různých kořalek, který ze sebe vychrlí důstojník Bezirksgendarmeriekommanda (jinak Okresního četnického velitelství) v Písku potom, co ho ovane svěží dech četnického závodčího z Putimi: “Rum, vodka, kontušovka, čert, jeřabinka ... !” Tak tuhle sladkou jeřabinku míchanou z lihu a tresti rozhodně nemám na mysli.
        Jeřabinka jako ovocná pálenka je pití krajně neobvyklé, ani v literatuře ani v praxi jsem se s ní zatím nikde jinde nepotkal. O její výjimečnosti mě nakonec přesvědčil i Mollův postoj. Proto snad nebude od věci podívat se trochu blíže na její vznik a vývoj. Možná že někdo ze čtenářů (nebo i nečtenářů) Násosky taky jeřabinovici vyrábí a bude znát jiný její příběh. Tohle jsou osudy tzv. fryšavské jeřabinky. Fryšavské proto, že stejně jako já pochází z vesnice Fryšava u Nového Města na Moravě. Jak už to u těch nejlepších věcí bývá, vznikla i fryšavská jeřabinka vlastně z nouze. Fryšava leží dobrých 720 m nad mořem, je tam docela drsně a moc ovoce tam nedozrává. Tamní podnebí je vyloženě nepřátelské třeba vůči švestkám a hruškám, jablka sice celkem jdou, ale na pálení se nehodí. Když jsme před asi deseti lety začali nakládat a pálit ovoce, stáli jsme před zásadní otázkou, co do těch barelů vlastně dát kvasit. Jako první se nabízely třešně, těch máme dostatečný přísun a jsou jako surovina pro pálenku celkem tradiční. Tím jsme ale obvyklé druhy ovoce vyčerpali a byli nuceni sáhnout k experimentům. Tak jsme brzy začali ve velkém nakládat angrešt a rybíz a postupem času k tomu přibyly i maliny. Před šesti lety nám pak padnul do oka zatím nevyužitý strom jedlého červeného jeřábu v rohu zahrady. Zkusili jsme to a výsledek byl překvapující. První jeřabinka vytekla z destilačního přístroje v roce 1997 a byla to ta prozatím nejlepší. Silná, ale přitom hladká a hřejivá, s charakteristickou jemnou chutí a vůní. Od té doby nakládáme jeřabinovici skoro každý rok se střídavými úspěchy. Ne vždycky je ideální, ale nikdy vyloženě špatná. Dnes už jeřabinku nepálíme jen z červeného, důležitou složkou se stal taky černý jeřáb. Má větší plody, líp se sbírá a má víc cukru. Poměr obou odrůd ovlivňuje chuť výsledného produktu. Červený jeřáb dodává jemnost, černý má zase výraznější vůni. V letošní směsi bylo přece jen víc černého jeřábu a to vysvětluje, proč je trochu drsnější chuti. Nepostrádá ale typické znaky jeřabinky, je ředěna na 51% a výrobce doporučuje podávat ji chlazenou.
        Výrobní postup je klasický. Kuličky jeřábu se otrhají z trsů, vyberou se jen ty zdravé a nenahnilé a nasypou se do připravené nádoby. Natrhat stolitrový barel jeřabin není rozhodně hračka. Je to práce pro několik lidí na celý den. Ovoce se pak rozmačká a samozřejmě přisladí, bez toho by to nešlo. Například letos padlo na 120 l kvasu asi 8 kg cukru. Pak už stačí kvas dobře ošetřovat, včas ho zavézt do pálenice a můžeme se těšit z netradičního produktu. Jeřabinka se samozřejmě hodí pro každou příležitost, já si ji ale nejčastěji beru jako společníka na zimní výlety na běžkách. Je to nádherný zážitek projíždět tou naší krajinou vysočinskou, krásnou, zasněženou a přitom se posilňovat zkapalněnými plody stromu, který je pro ni nejtypičtější.

        Zatímco pro Vysočinu je typický jeřáb, pro naši trochu zvláštní dobu je taky typická jedna značka alkoholu s počátečním písmenem “J”. Je to vodka (Boris) Jelzin, mezi lidem známá jako Jelcinka, která se před časem stala opravdovým hitem hlavně mezi mladou generací. Mám na mysli generaci ještě mladší než je ta naše, i když příznivci Jelcinky se samozřejmě najdou napříč všemi generacemi. Je zajímavé, že se vždycky jednou za čas objeví a na žebříčku popularity prudce vyletí vzhůru nějaké pití podobného typu – míň alkoholu, zato víc cukru. Na první pohled dámské, ale z nějakého mně neznámého důvodu zasahující i spoustu (často jinak drsných) mužů. Život je plný záhad a paradoxy jsou v něm dosti běžným zjevem. Když tak zalovím v paměti, je to za posledních asi 15 let celá řada značek. V první řadě samozřejmě čůčo (jabčák, rybízák a bývalo těch dezertních vín ještě daleko víc druhů), na němž jsem sám vyrostl a který dneska už v obchodech bohužel nevídám. Docela bych si někdy v záchvatu nostalgie dal. Na začátku 90. let na čas zazářila Sangria – po ní se taky moc hezky zvracelo. Broskvové vodce, ať už originál Koskenkorvě, nebo jejím českým imitacím, jsem nikdy moc na chuť nepřišel, ačkoliv po ní tehdy šílelo dost mých známých, samozřejmě vesměs mužů. Broskvová alias hopsinka pak postupně vyklidila pozice (to bylo někdy po roce 1996), na její místo se před časem nastěhovala právě Jelcinka a zatím se pěvně drží v sedle. Uvidíme, jak dlouho jí to vydrží.
        Vodku Boris Jelzin vyrábí firma LES GRANDS CHAIS DE FRANCE F – 67290 Petersbach. Skoro se nechce věřit, že vzniká v zemi, odkud pochází koňak nebo šampaňské. I když, abych nekřivdil, firma vyrábí kromě vodek s příchutí taky velmi kvalitní čistou vodku. Má obsah alkoholu 37,5% a koupíte ji v typické oválné lahvi o objemu 0,7 l. Ta ale není zdaleka tak populární jako vodky s ovocnými příchutěmi. Těch k nám firma UNITED BRANDS Průhonice, výhradní dovozce této značky, importuje celkem 10 druhů. Nejznámější je kyselé jablko, jsou mezi nimi ale i příchuti exotické. Všechny se prodávají ve známých oválných lahvích výhradně v objemu 0,7 l, trochu zvláštní ale je, že mají rozdílné procentuální množství alkoholu. Nejslabší je s 16,6% alkoholu vodka Black s příchutí lesních plodů, 17,7% má vodka Boris Gold – energy mix, 18% mají kyselé jablko a krvavý pomeranč a naopak nejsilnější s 20% alkoholu jsou vodky s příchutí melounů, broskví, švestek, fíků, jahod a třešní. Z tak široké nabídky ovoce si určitě každý vybere. Většina lidí pije vodky Boris Jelzin v syrovém stavu, občas to dělám i já, i když jinak dávám přednost říznějším nápojům. Čas od času nějaká ta lihová sladkost přijde k chuti. Charakter Jelcinek je ale předurčuje taky jako vhodnou součást míchaných nápojů a ctitelé značky jich už vymysleli spoustu. Jeden přikládám pro inspiraci. O složení Jelcinky se raději moc šířit nebudu, kromě lihu a cukru tam moc přírodních věcí není, je to samá umělina a etiketa se jen hemží značkami připomínajícími čísla mezinárodních silnic. Slabší povahy by mohla přejít chuť.
        Popularita vodek Boris Jelzin zaujala a inspirovala v poslední době celou řadu našich domácích výrobců lihovin a dneska už si můžeme vybrat z mnoha českých ovocných vodek. Jako jeden z prvních se do jejich výroby pustil plzeňský Stock a brzy následovali další výrobci: Palírna U zeleného stromu Prostějov, KB likér Krásné Březno, Fruko Schulz Jindřichův Hradec a další. I když to není tak úplně ono, jak jsem zjistil vlastním terénním výzkumem, některé tyhle české ekvivalenty chutnají docela dobře. Navíc domácí likérky přicházejí někdy i s novými příchutěmi (višně, hrušky apod.). Takže my konzumenti si zase jednou můžeme mnout ruce spokojeností. A to je dobře.

Míra doctor