Likéry - pití co má sto chutí

        Už v únoru jsem sliboval, že další část Olihně věnujeme likérům. Nedá se nic dělat, slipy se maj měnit a sliby zase plnit. Od té doby, co jsem vybízel ke konzumaci Klášterního tajemství, proteklo mnou i vámi spousta alkoholu, ale doufám, že někteří si na likérovou předehru ještě vzpomenou. Tentokrát jsem se raději vzdal pořádání pokusů na vlastním těle. Na to by mi při množství druhů a nejrůznějších značek likérů nestačily peníze ani játra. Řeč bude o likérech obecně a to je pole tak široké, že se mně ho na prostoru vymezeném pro Oliheň stejně asi nepodaří zvorat. S likéry opravdu tolik zkušeností nemám, i když jsem zjistil, že některé mají dost společného s jinými druhy alkoholu, k nimž mám vztah přece jenom bližší. O nich později. A taky o míchaných nápojích, protože ty by bez likérů byly možná něčím úplně jiným, ale rozhodně ne míchanými nápoji.
        Co to vlastně likér je? Jednoduchá otázka, odpověď už trochu složitější. Je to stejný problém jako u spousty jiných pojmů (nejen alkoholických) – všichni je běžně používají, ale jen málokdo ví, co skutečně znamenají. Poučil jsem se už tradičně v časopise B&G. Likéry jsou příjemné, spíš slabší pití, většinou obsahují okolo 20 % etanolu (minimum je stanoveno na 14 %). Vyrábí se nejvíc z kvasného rafinovaného lihu, který se dělá z cukrovky nebo brambor, z destilátu, popřípadě ze směsi lihovin. Tenhle alkoholový základ se osladí a může se vylepšit přidáním dalších věcí z darů naší (nebo jiné) země: vajec, smetany, mléka, ovoce, vína nebo aromatizovaného vína. Likéry obsahují minimálně 100 g cukru na 1 litr výrobku, ty, co mají víc než 250 g cukru na litr, se označují jako krém.
        Likéry se v našich zemích těšily největší oblibě na konci 19. a na začátku 20. století, kdy se tzv. studenou cestou vyrábělo nepřeberné množství značek všech možných chutí. Výrobní postup byl jednoduchý, spočíval v míchání čistého lihu a různých trestí, popřípadě bylinných macerátů, a tak není divu, že výrobců likérů bylo obrovské množství. To byly právě ty slavné likéry četnického závodčího z Putimi: jeřabinka, vanilková, jalovcová, ale taky třeba peprmintka, anýzovka nebo kmínka. Do našich dnů jich moc nepřežilo, jejich popularita kolísá. Třeba zelenou pijí jen opravdoví fajnšmekři a naproti tomu vaječný koňak má jako typické dámské pití spoustu příznivců i mezi mužskou částí populace. Vaječňák neboli „ajrkoňak“ je taky náš nejznámější podomácku vyráběný likér. Málokterá hospodyňka na něj nemá vlastní recept. Těžko říct, proč se mu říká vaječný koňak, když se při domácí výrobě jako základ používá rum. Někteří znalci-křížovkáři zase řadí i rum mezi likéry – mluví o něm jako o „dámském likéru na tři“. Všechno asi souvisí se vším.
        Zvláštní skupinu tvoří bylinné likéry. Sem patří, jak už dobře víme. Klášterní tajemství, ale taky bylinný likér Praděd (o něm víc někdy příště), který, ač vyráběný hluboko v hanácké rovině, patří neodmyslitelně ke koloritu nejvyššího pohoří Moravy. Moje krosna ho vždycky při cestě do Jeseníků obsahuje aspoň půl litru. Světovou proslulost si však získaly přece jen jiné značky než Praděd. Každého asi na prvním místě napadne množstvím příchutí proslavený Bols, je jich ale mnohem víc. Například Bénédictine – bylinný likér vyráběný benediktinskými mnichy na severu Francie už od 16. století, podobně starobylé italské Amaretto známé nezaměnitelnou mandlovou příchutí nebo francouzský likér Grand Marnier. Ten vznikl v roce 1880 a zaujal mě tím, že se při jeho výrobě používá pravý koňak kategorie Fine Champagne spolu s kůrou hořkých pomerančů z Haiti. Originální chuť má i výrazný kávový likér z americké produkce s názvem Kahlúa. Ideální jako dezert po dobré večeři.
        Zastavím se u jednoho pro českého konzumenta trochu nezvyklého likéru. Má jméno Drambuie a vyrábí se ve Skotsku. Už samotné místo vzniku je zvláštní, Skotsko není typická země likérů. Drambuie skotský původ nezapře – připravuje se ze sladové whisky, medu a výběru bylin. Pro obchodní účely se vyrábí od roku 1906, i když receptura se podle legendy hlásí do 18. století. Lahve, do nichž se likér plní, se nejdřív vyplachují čistou whisky. Název je poangličtěný výraz z keltského „An dram buidheach“ = nápoj, který uspokojuje. Mě už při první ochutnávce letos v březnu uspokojil plně a dám si ho kdykoliv zase. Kvalitou (a bohužel i cenou) se vyrovná dobrému koňaku.
        V posledních letech se u nás staly takřka módní záležitostí tzv. smetanové likéry. Jejich průkopníkem bylo na přelomu 70. a 80. let 20. století irské Baileys. Je to směs vzniklá z kombinace smetany, irské whisky, čokolády, vanilky, kávy a kokosových ořechů. Dneska je to nejprodávanější likér na světě a irští lihovarníci a hlavně farmáři si jen mnou ruce. K výrobě se ročně spotřebuje víc než 180 000 000 litrů mléka, které se do likéru zpracovává čerstvé, od podojení krav po naplnění do lahví neuplyne ani 48 hodin. Jedinečná směs Baileys má 17 % alkoholu, originální chuť a hlavně je trvale homogenní – smetanová složka se nikdy neodděluje od ostatních částí a při kontaktu s alkoholem se nesráží. Má to ale jeden háček. Z Baileys se můžete nejen opít, ale i ztloustnout. Smetana, která je základem likéru a tvoří ho víc než polovinu, má tučnost nevídaných 48 %. Určitě nic pro lidi, co si hlídají cholesterol. U nás využil popularity smetanových likérů pohotově plzeňský Stock a vrhnul na trh svůj cenově daleko dostupnější a přitom chuťově dost dobrý Whisky Cream Stock. Mléčné likéry několika příchutí potom z domácích producentů vyrábí Palírna U Zeleného stromu v Prostějově pod značkou Missis.
        Míchané nápoje jsou bez likérů nemyslitelné, uplatňují se v nich jako aromatizující, ochucující a dobarvující složka. Ze záplavy receptů jsem vybral dva opravdu jednoduché na přípravu. Dobrý digestivní koktejl Boris Speciál získáme smícháním likéru Grand Marnier s koňakem půl na půl a bez ledu. Vynikající minikoktejl Banánový sendvič se připravuje jen z likérů a připomíná náš český Semafor. Přímo do skleničky se jednotlivé vrstvy nalévají jedna na druhou. Nejdřív asi 2 cl Kahlúy, na ni se opatrně po stěně skleničky nalije přibližně 1,5 cl banánového likéru a na závěr 0,5 cl Baileys. Nápoj se vypije naráz, v ústech se promíchá a zvolna polkne.
        Letošní léto není zrovna tropické, k prázdninám ale míchané nápoje neodmyslitelně patří. Nějaký vlahý večer ještě určitě přijde, tak vzhůru do baru. Zůstaňte ale opravdu raději jen u mixů, po lahvi vaječňáku by mohlo následovat ošklivé ráno.

Míra doctor