Ouzo – řecký „zázrak“

        S ouzem [čti uzo] se už podruhé v krátké době dostáváme do Řecka. Ne snad, že bych k Řecku měl nějaké zvláštní sympatie, spíš naopak. Zkouška z dějin starého Řecka kdysi málem předčasně ukončila moje bezstarostné vysedávání a pospávání ve škamnách olomoucké filozofické fakulty. Můj vztah k našim jižním unijním spolubratrům je nakonec celkem neutrální – starověkem jsem se nenechal vyvést z Míry a navíc jsem se za čas seznámil s Metaxou, což mi hodně prospělo. Nejde o protekci, dvě řecké lihoviny se nám tu sešly opravdu jen náhodou.
        Ouzo by chtěl pít každý – kromě mě! Je to skutečně tak. Dnešní Oliheň poznamená moje nedůvěra k ouzu. Pro většinu čtenářů to bude asi taky málo známý nápoj, protože ouzo u nás zatím nezapustilo takový kořen jako Metaxa. Přiznám se, že ani já jsem toho o něm moc nevěděl, takže i pro mě to bylo poučení. Narozdíl od většiny předchozích značek jsem se s ouzem neseznámil moc důvěrně. Opustil jsem osvědčenou praxi a nekoupil si ani studijní vzorek. Jako inspiraci při psaní jsem použil Metaxu (!), abych nasál aspoň řeckou atmosféru. Pokud máte dojem, že pořád utíkám k Metaxe, tak máte dobrý dojem. Je to tak. Nenašel jsem odvahu ouzo vůbec ochutnat. Pro ty, kdo to zatím nevěděli – ouzo je anýzovka a už jen při napsání slova anýzovka se můj jinak stabilní žaludek začíná rozkmitávat, takže buďte rádi, že nemusíte číst rukopis mého příspěvku. Zatímco všechny předchozí díly Olihně měly více či méně agitační nádech, informace o ouzu berte čistě informativně; nikoho k ničemu nevyzývám.
        Jak už bylo řečeno, ouzo je řecká anýzovka, která se vyvinula z vinné pálenky raki. Raki je na Balkáně a ve Středomoří dodnes oblíbené zavlažovadlo. Není známo kdy a jak se ouzo začalo vyrábět, některé zdroje ale kladou jeho počátky do 19. století a spojují je se získáním řecké nezávislosti. Stejně jako u Metaxy jde o novodobý vynález, i když u ouza je autor nápadu anonymní. Rychlý vzestup věhlasu ouza spadá do 1. poloviny 20. století. Podle německé verze encyklopedie Wikipedia se totiž zpočátku výrobou ouza zabývala hlavně řecká menšina v Malé Asii. V roce 1922 za řecko-turecké války došlo k exodu Řeků z Turecka a uprchlíci s sebou přinesli recept na originální anýzovku do své staré vlasti, kde se teprve začala vyrábět v masovějším měřítku. To se ještě ouzo vůbec nejmenovalo ouzo. Ke jménu mu prý pomohla právě rostoucí obliba a s tím spojený export pálenky do zahraničí. Některé bedny s lahvemi určenými na vývoz byly totiž označeny v italštině: „Uso di Massilia“ (Určeno pro Marseille) a právě z toho prý vznikl název ouzo (oύζo). Od 20. let 20. století to ouzo dotáhlo až tak daleko, že je dnes nejvýznamnějším a nejznámějším řeckým vývozním artiklem. Až 80% exportu směřuje do Německa; značka je chráněna EU jako tradiční řecký produkt. Podobně silnou pozici má ouzo i doma v Řecku. Tam je jednoznačně nejoblíbenější lihovinou a Metaxa se s ním v popularitě nemůže měřit. Není to prý tak dlouho, co v každém městě a v každé vesnici byla tzv. ouzerie – podnik specializovaný na ouzo, který byl častým místem setkání a příjemného posezení s přáteli. Velkou oblibu ouza mezi Řeky v Řecku i mezi Řeky žijícími u nás mi na můj dotaz spontánně potvrdila i kolegyně-archivářka Olga, původem Řekyně, ještě než odjela na letní dovolenou do Itálie.
        Výrobou ouza je proslulý hlavně ostrov Lesbos ležící u břehů Malé Asie. Právě tam bývá také někdy kladen vznik ouza. Na ostrově je mnoho výrobců, jedním z nich je firma Barbayiannis sídlící ve městě Plomari v jižní části ostrova. Samotný výrobní postup není složitý. Základem je pálenka získaná destilací surové vinné šťávy získané lisováním hroznů. Levná ouza se připravují studenou cestou macerací anýzu v pálence, ta nejlepší pak vznikají další destilací alkoholu po přidání anýzu a dalších přísad. Každá výrobna má svůj speciální recept. Kromě samotného anýzu se tak do pálenky přidávají třeba ještě semena fenyklu, koriandr, lékořice, máta, skořice, lískové ořechy, hřebíček, citrusové květy apod., někteří přidávají i rozinky. Sestavení přísad a jejich poměr jsou samozřejmě střeženým výrobním tajemstvím, protože zaručují originální chuť a vůni výsledného produktu. Ten je vždycky bezbarvý a obsahuje 40% alkoholu. Ouzo může mít obsah alkoholu maximálně 50 g/litr, takže to není žádný slaďák a nemůžeme ho řadit mezi likéry, jak by možná sváděla jeho pendreková vůně a chuť.
        Ouzo se má podávat vychlazené, ale ne vymražené (zakalilo by se). Řekové pijí ouzo ředěné vodou, která způsobuje zvláštní efekt, kdy se z mírně opalizujícího nápoje stane sytě bílé mléko. Neředěné ouzo se podává jen výjimečně a v takovém případě se pije naráz, ředěné, (a často hodně ředěné) se naopak pomalu usrkává a vychutnává. Často se podává jako aperitiv, používá se i do míchaných nápojů. Z pochopitelných důvodů tentokrát žádný recept nepřidávám. Ale nikomu ani nebráním. Kdo má odvahu a chuť experimentovat, vzhůru do ouza.

Míra doctor