Oliheň úspěšně doputovala k písmenu „P“ a nikdo určitě není na pochybách, o čem tenhle díl bude. O čem jiném psát v zemi, kde je pivo národní nápoj a která se dlouhodobě drží v celosvětovém měřítku na špici právě v konzumaci piva. Na druhé straně je v tom i problém. Co napsat o pivu v Čechách (a na Moravě), když tady o něm skoro všichni ví skoro všechno, dokonce i děti, které nenavštěvují vyhledávač Seznam. Pivu u nás opravdu rozumí spousta lidí a mají taky na pivo a zvlášť na kvalitu různých značek vyhraněné názory. Nakonec i mezi příležitostnými přispěvateli do Násosky je největší mě známý znalec piva (a to jsem Liborka možná ještě podcenil). Určitě nemá cenu rozebírat na tomto místě technologii výroby, suroviny nebo kulturu pití piva, to jsou věci doslova notoricky známé. Nebudeme nosit pivo do hospody.
        Snad žádný jiný druh alkoholu nedává tolik prostoru pro regionální rozdíly, různé speciality a inovace. V první řadě je to důsledek masového rozšíření výroby piva ve světě, ale roli hraje i možnost liberálního přístupu k výrobě. Existuje několik variant výrobního postupu (svrchní a spodní kvašení), dají se používat různé suroviny (různé druhy chmele, ječný nebo pšeničný slad). Snaha po unifikaci produkce nebo spíš po puntičkářsky přesném zachovávání předepsaných receptur a používání přesně stanovených přísad, jak jsme se s tím setkali třeba u Fernetu nebo Beefeateru, je pivovarníkům cizí a není ani reálně možná. Výroba piva je kreativní činnost. Každý sládek má svůj vlastní styl, který svému pivu vtiskuje, originální je nakonec každá jednotlivá várka. Záleží i na použitých surovinách (i když to může znít rouhačsky, rozhodující při výrobě piva je kvalitní voda) a velkou roli hraje i mikroklima výrobních prostor (např. ležáckých sklepů). Proto ani piva stejné značky vyráběná licenčně na jiném místě jiným sládkem nechutnají stejně jako originál. Vzpomínám, jak mě před několika lety zklamal Gambrinus vyráběný v licenci na Slovensku. S plzeňským mokem měl společný opravdu jen název.
        Část specifické chuti a vlastností sice dnešní piva ztratí při filtrování a pasteraci, což jsou moderní prostředky k prodloužení doby skladovatelnosti, ale stále jim ještě určité charakteristické rysy zůstanou. Ani to, co jsem napsal před chvílí, neplatí bezezbytku. Pivo z velkých pivovarů samozřejmě už dneska unifikované je a masovost výroby je na něm dobře poznat. A netýká se to jen těch „piv“ prodávaných v supermarketech za pětikorunu, která mají stopový obsah chmele (proto se jim taky říká homeopatická piva) a získávají se nejspíš vyplachováním ležáckých tanků. Naštěstí ještě existuje dost malých regionálních pivovarů, a to i přesto, že v posledních deseti letech řada těchto menších pivovarů s výrobou skončila. Přiznám se, že v některých případech k mé velké radosti (pivovary Břeclav, Jarošov, Prostějov, Svitavy). Třeba pití prostějovského piva byl můj nejhorší pivní zážitek v dosavadním životě. Zdá se, že selekci přežili opravdu ti lepší. Navíc se poslední dobou začínají ve větší míře objevovat malé domácí pivovárky zásobující jen jednu nebo dvě restaurace. Vyrábí se taky víc pivních specialit – piva s vyšší stupňovitostí, polotmavá, s lavinovým efektem a také piva ochucená (i když pivo s ovocnou chutí u mě už vůbec žádné pivo není). Když se ale rozhlédneme po našich hospodách, můžeme zůstat v klidu. Stále je dost pivovarů, kde umí uvařit dobrý ležák a taky dobrou desítku, což je snad ještě větší umění.
        Dosť bolo teorie, přejdeme raději k praxi. Je načase, abych před svými čtenáři odhalil své vnitro, aspoň co se piva týče. Ne nadarmo se říká: „Řekni mi, co piješ, já ti řeknu, co jsi zač!“ Můj pivní favorit sem patří i proto, že začíná na „P“. A není to plzeňské – Polička je totiž lepší než Plzeň. Polička není jen rodiště Bohuslava Martinů nebo místo, kde byl vynalezen salám Poličan. Jednou z duchovních dominant tohoto krásného menšího východočeského města je místní pivovar. Stojí skromně stranou na kraji města po pravé straně výpadovky na Jimramov a většina projíždějících si ho vůbec nevšimne. Přitom jeho výrobky pozitivně ovlivňují široké okolí města i vzdálenější kraje. Stačí jen nechat na sebe tu pozitivní energii působit. Hlavní oblast dosahu příznivých účinků poličského piva je v okruhu asi 30–40 km od pivovaru. Naštěstí do ní patří i sousední moravské pohraničí až po Nové Město na Moravě a Bystřici nad Pernštejnem. I tam má konzumace této značky bohatou tradici (už za první republiky byl v Novém Městě distribuční sklad poličského piva), inspirativní přítomnost a snad i úspěšnou budoucnost. Polička prorazila ještě mnohem dál. V Praze, kde má rozsáhlý okruh příznivců nejen z řad členů KPPP, je její vlajkovou lodí restaurant „Hrom Do Police“. Nachází se na rohu Chodské a Moravské ulice na Vinohradech, je vyhlášená výbornou kuchyní a hlavně jsou tu k dostání všechny produkty poličského pivovaru včetně kvasnicových variant ležáků, a to za naprosto nepražské ceny.
        Měšťanský pivovar v Poličce, jak se oficiálně jmenuje, má bohatou historii lemovanou téměř jen samými úspěchy. Na etiketách se sice pyšní datem 1517, kdy bylo rozhodnutím zemského sněmu Království českého uděleno várečné právo 113 měšťanským domům uvnitř hradeb města, ale to berme spíš jako pivovarský pravěk. Pivovar v moderním pojetí vznikl v roce 1865, kdy se majitelé právovárečných domů sdružili do společenství. V roce 1909 byla firma zapsána v rejstříku Krajského obchodního soudu v Pardubicích už pod názvem Měšťanský pivovar v Poličce, jako majitel se uvádí Právovárečné měšťanstvo v Poličce. Jako sládek byl tehdy zapsán legendární František Bittner. V roce 1948 byla na pivovar uvalena národní správa a krátce nato byl znárodněn. Zpočátku jej spravoval Místní národní výbor v Poličce jako svůj komunální podnik, na začátku 50. let přešel pivovar pod firmu Pivovary a sladovny Praha a po několika letech byl začleněn do koncernového podniku Východočeské pivovary Hradec Králové. V roce 1994 pak pivovar dostali zpět potomci původních právovárečných měšťanů, kteří utvořili akciovou společnost a obnovili původní firmu. Určitý podíl ve společnosti drží i město. Od poloviny 90. let se novým majitelům podařilo vytříbit kvalitu piva až na dnešní vysokou úroveň a úspěšná byla i propagace značky. Zasvěcené proto neudiví, že Sdružení přátel piva udělilo Měšťanskému pivovaru v Poličce ocenění Pivovar století.
        Poličský pivovar vyrábí pivo původní technologií podle receptu sládka Františka Bittnera. K výrobě používá výbornou vodu z vlastních studní vyhloubených hned za pivovarem, žatecký poloraný červeňák a kvalitní ječný slad. Pivo vzniká kvašením a zráním studenou cestou ve spilkách a ležáckých sklepích umístěných v opukovém masívu. Stálá teplota a vlhkost ve sklepích vytvářejí individuální charakter poličského piva, které přímo nasává jejich zvláštní atmosféru. Kdo ležácké sklepy v Poličce navštíví, tomu bude hned jasnější, odkud zdejší pivo bere svoji vynikající chuť. V Poličce se vyrábí desítka (světlá a tmavá) pod označením Hradební a dva ležáky: jedenáctka Otakar a dvanáctka Záviš. Co se týče obsahu alkoholu, drží se na průměru, Otakar má 4,2% a Záviš 5,0% alkoholu. Pivo se plní do sudů o objemu 50, 30, 15 a 10 litrů, před plněním se průtokově pasteruje. Lahvové pivo se stáčí do dnes běžně používaných lahví NRW o objemu 0,5 litru. Polička je ale jeden z posledních pivovarů, které stáčí také do starších lahví EURO používaných u nás zhruba do poloviny 90. let. Pamětníci si určitě vzpomenou. Novinkou je, lahvové poličské pivo se nepasteruje, upravuje se pouze mikrobiálním filtrem Handtman. Kromě vynikající chuti všech výrobků si na poličském pivovaru cením i vstřícnosti k zákazníkům. Kdykoliv jedu před Poličku, stavím se v pivovaru pro pivo – prodávají ho tam totiž 24 hodin denně přímo z rampy, sudové i lahvové, za velmi příjemné ceny. Navíc na objednávku vám do soudku stočí i nefiltrované pivo přímo z ležáckého tanku. A nepil jsem v životě moc lepších a hlavně zdravějších piv než je nefiltrované živé poličské.
        Když už je řeč o Poličce, musím zmínit taky jeden spolek, který se propagaci a hlavně konzumaci poličského piva věnuje intenzivně už od svého vzniku v roce 1999. Jmenuje se Klub přátel poličského piva (KPPP) a jeho členové a příznivci jsou rozptýleni po celé republice i v zahraničí. Mám radost, že jsem jeho zakládajícím členem (bylo nás sedm) a jednatelem a pozvedám půllitr Otakara na zdraví všech ostatních členů.
        Poličské pivo sice nepotřebuje žádnou propagaci, protože za něj hovoří kvalita, ale přesto skončíme reklamním sloganem, který najdete na všech lahvích expedovaných z Poličky. V něm je všechno řečeno stručně a jasně: „Pijte poličské pivo denně. V malých dávkách posílíte svého ducha, při větších uchováte alespoň své zdraví!“