Rum se stal mediální hvězdou v souvislosti s naším vstupem do Evropské unie. Na našem tuzemském rumu se totiž dalo hezky dokázat, jak nám ti byrokrati z Bruselu opravdu, ale opravdu všechno seberou, až nám nezůstane naprosto, ale naprosto nic. Od té doby aspoň každý ví, že existuje rum a rum, z nichž jeden rum je a druhý vlastně není, a že s tím dosavadním tuzemským rumem nebylo něco v pořádku. Proto je z něj taky nakonec jen Tuzemák nebo Božkov tuzemský anebo jak se všechny ty bazmeky jmenují.
        Označení rum se ve světě (a teď už i u nás) používá výhradně pro označení lihovin vyrobených z cukrové třtiny a to tuzemák nikdy nebyl, není a nebude. Tuzemský rum (odborníci prominou, že používám stále označení rum, ale zvyk je zvyk) vznikl v 19. století ve střední Evropě jako levná náhražka pravého karibského rumu, jehož cena byla pro většinu konzumentů neúměrně vysoká. Tuzemský rum se s oblibou označuje za rakousko-uherský produkt a v tom označení je cítit určitá ironie nebo přímo pohrdání. Mnozí tak dávají najevo, že tuzemský rum je pro ně produkt syrečkového provincialismu. Tuzemák se stal během času nápojem lidovým, hlavně díky příznivé ceně. Jeho masové rozšíření také způsobilo, že se s ním každý musel nějak vyrovnat. S jeho konzumací je taky spojeno jedno „zlihovělé“ pořekadlo: „Komu smrdí rum, tomu smrdí práce!“ Já sám se rozhodně nepočítám k nepřátelům tuzemáku, spíš naopak (s prací už je to u mě horší). Tuzemský rum má pro mě trochu nostalgickou příchuť. Za svoji alkoholickou kariéru jsem totiž opsal kruh od rumu k rumu. S rumem jsme začínali v sedmnácti ve vinárně novoměstského kulturního domu (většinou večer po tanečních kurzech) a byl to rum z likérky Kord v Hradci Králové v širokých lahvích s baňatým hrdlem. Pak jsem rum opustil, ale jen proto, abych se k němu po dvanácti letech zase pokorně vrátil. Tentokrát už jsem samozřejmě nezůstal jen u tuzemského rumu, ale jako zvídavý experimentátor-amatér jsem rozšířil repertoár taky o pravý rum.
        Tuzemák zůstane u nás ještě dlouho populární a to nejen pro svoji cenovou dostupnost. Spousta lidí si bez něho nedovede návštěvu restaurace vůbec představit, a kdyby najednou zmizel, způsobilo by jim to trauma. Těžko můžeme čekat, že by se v klasické české hospodě čtvrté nebo páté cenové skupiny uplatnil pravý rum. Zkuste si představit, že by si tam chlapi v pátek večer dali k pivu bílé Bacardi, nebo že by si v zimě lyžaři nechali udělat grog ze zralého Ron Barceló. To je absurdní. Od skutečného rumu se tuzemák liší dost podstatně. Nevyrábí se totiž z cukrové třtiny, ale z bramborového lihu. Nezraje v sudech z limousinského ani z amerického dubu, ale míchá se s jinými ingrediencemi, aby získal barvu a chuť. Do lihu se přidává cukr a barvivo-karamel, chuť se pak doladí rumovou trestí a vanilkovým aroma. Každý znalec tuzemských rumů mi asi potvrdí, že nejlepší a nejoblíbenější na trhu je už dlouhodobě Božkov tuzemský. Narozdíl od jiných tuzemáků se dá pít i čistý a ostudu rozhodně neudělá ani v míchaných nápojích nebo v grogu. Výrobce rozhodně nelže, když na etiketě tvrdí, že Božkov je „charakteristický jemnou vůní, decentní zlatou barvou a lahodnou chutí“.
        Pravý rum u nás bohužel zatím není zdaleka tak populární. v roce 2003 byl například podíl pravých rumů na celkové spotřebě lihovin u nás asi 0,33%, což není mnoho. Známější je bílý rum (nejvíc asi Bacardi), který se používá většinou do míchaných nápojů. Zralé rumy se pijí čisté, ale jejich spotřeba je minimální. Přitom právě zralé rumy mají podle mého názoru lepší chuť. Jak už jsme zmínili, rum se vyrábí z cukrové třtiny. Jednotliví výrobci se ale liší jak používanými surovinami, tak i výrobním postupem. Někteří používají k výrobě melasu, kterou nechají zkvasit a pak ji pálí v destilačních kolonách. Kvalitnější a taky dražší destiláty vznikají kvašením cukerné šťávy vzniklé lisováním třtiny a pálením v kotlících po menších dávkách. Např. Rakušan Martin Grassl, výrobce extra kvalitních zralých rumů Single Barrel Anejo a Barrique Annejo, uvádí, že na 1 litr rumu spotřebuje až 80 litrů cukrové třtiny, zatímco k výrobě běžných destilátů stačí 5 litrů melasy na 1 litr výsledného produktu. Tmavé (zralé) rumy vznikají zráním původně čistě bílé pálenky v dubových sudech po dobu několika let. V karibské oblasti je mnoho menších výrobců a rozdíly mezi nimi jsou velké, vždy ale záleží na použité surovině a kvalitě kvasu. V řadě případů tam při pálení vznikají vyšší alkoholy a aldehydy a rum pak má až dehtovou příchuť. Pak hodně záleží na tom, jestli se rum prodává čerstvý, nebo jestli se nechává vyzrávat v sudech, což jeho kvalitu výrazně zlepší. Zralý rum se ale vždycky nepozná podle barvy, existují výjimky. Třeba bílý rum Appleton zraje dva roky v sudech a potom se odbarvuje pomalou filtrací přes aktivní uhlí. Důvod je prostý – bílý rum zákazníci (např. ve Spojených státech) více vyhledávají.
        Nejznámějším značkou a taky největším producentem je Bacardi. Společnost Bacardi založil v roce 1862 v Santiagu de Cuba na Kubě obchodník s vínem Don Facundo Bacardi Massó. Byl to údajně on, kdo jako první prováděl filtraci destilovaného rumu přes dřevěné uhlí, aby vylepšil jeho chuť. Bílé Bacardi (Bacardi Carta Blanca) je dnes oblíbeným základem mnoha míchaných nápojů. Já v rámci své úchylky na všechno, co leželo v dubových sudech, upozorním na několik zralých rumů. Velmi dobrou zkušenost jsem udělal s tmavým rumem Captain Morgan, který je navíc i cenově přístupný. Ještě o třídu výš stojí Ron Barceló Anejo. Ochutnat ho je opravdové potěšení. Ron Barceló je značka vysoce kvalitního dominikánského rumu. Vyrábí se kvalitní destilací a zraje v sudech z amerického dubu, které se předtím minimálně rok používaly ke zrání bourbonu. V sudech rum zraje 14 měsíců a získává tak zlatavou barvu a zvláštní aroma. Výsledný produkt se míchá z různých várek a navíc se do něho přidává tajná příměs, o níž výrobce prozrazuje jen to, že její součástí je víno z Malagy. Jestli se s nějakým rumem Ron Barceló setkáte, neváhejte, vezměte a pijte z něho všichni. Doporučují čtyři z pěti zubních lékařů. Neméně proslulá je značka Matusalem, jejíž rum Matusalem Gran Reserva se počítá k nejlepším rumům vůbec.
        Závěrem zbývá snad jen podotknout, že jediným skutečným rumem vyráběným u nás je Key Rum. Že se jen těžko může rovnat před chvílí zmíněným značkám, nemusím jistě zvlášť zdůrazňovat. A ještě něco míchaného. Kdo by neznal a někdy nepil colu s rumem (u nás samozřejmě s tuzemákem). V originále je to ale něco s praxí běžných českých hospod nesrovnatelného. Pravidelným návštěvníkům skutečných barů nemusím připomínat, že tenhle mix se vlastně jmenuje Cuba Libre, vznikl v Havaně v roce 1898 a připravuje se takto: sklenici long naplníme do 2/3 ledem, nalejeme 4–6 cl Bacardi Carta Blanca, přidáme šťávu z 1/8 limety a dolejeme 20 cl vychlazené Coca-Coly; ozdobit můžeme kouskem limety.

Dobrou chuť přeje Míra doctor