...tady je most a tady je konec /
tady je světlo a tady je tvůj stín /
tady usínáš a tady to dobře znáš /
tady je zeď a tudy teče čas...
O čem ten příběh /
O čem ten příběh člověka vlastně je?

(Valčík - Pavel Zajíček – DG 307)

 

Krátká zpráva o tom dlouhém pochodu (2011).

 

Když už má být noční padesátikilometrová pouť z “Kopečku na kopec” příležitostí k rozejmu a přiznání si vlastní slabosti (nejenom fyzické) pokusím se letos pojednat o “svatém pochoďáku”  v posledku i trochu nematerialisticky. Ovšem puchýře, otlaky, chrupající klouby, ňafající vlci a jiná zvěř připomínající naši tělesnost byly i byli  samozřejmě opět účastni(y) i letos. O těchto jsem však pojednával dosti podrobně v loňsku a předloňsku.

Nejdříve však reportáž:           

            Letos tedy do třetice všeho, jsme s naší skromnou pětihlavou skupinkou dorazili i my z Chlumu (u Třebíče) a blízkého (padesátikilometrového) okolí. Já, Filda, Sandyk a Martina-žena moje a Jindřiška-žena Sandykova. Omluveni byli Venca (kvůli účasti u porodu Šárky Vencové Krotké; 49 cm, 3,6kg) a Hanka (kvůli účasti u mandlové operace dcery).

            Skutečnost, že jsme byli početně oslabeni byla však brzy vyvážena příležitostí  setkání se zajímavými spoluputovníky. Hned zkraje se k nám naprosto připojil trochu exotický týpek, který  naprosto bez rozpaků navázal komunikaci tak, že nám ukázal plechové torzo na napínání strun a zeptal se nás s Filemonem  jestli nevíme o nějakém “pádle”, že by cestou někde v lese “vyříz kobylu” a mohlo by se hrát. Koukali jsme na něj asi dost zmateně, čemuž se ale podle mne, nelze zrovna divit. Kolikrát se Vám stane, že vyrazíte na padesátikilometrovou pěší tůru  s duchovním kontextem a hned  na prvním úseku se vám mává jakýmsi ostrým plechem před obličejem a jste podrobeni otázkám o vodácké výbavě a plánům na utracení koně, což snad má být jakousi neotřelou společenskou hrou? Naše nechápavé lívance si ten dobrý muž vysvětlil jako opravdový zájem a tak nás zevrubně zpravil o tom, že je nekomerčním hudebníkem a hodlá, bude-li příležitost a prostředky, si během této pouti vyrobit z dostupných přírodnin a přinesených pomůcek svépomocně kytaru (nemoh jsme si v této chvíli nevzpomenout na Hinťu), při níž bychom si potom mohli zapěti něco svatých písní v jeho neortodoxním aranžmá.

Vida že v nás probudil skutečný interes, poskytl nám ještě podrobné info o poměrech v moravském katolickém hudebním podzemí.  Z nich mi utkvělo zejména, že po té co jim byla klérem zakázána porn-rocková skupina TSH (zkratka znamenala Teologický spolek hambářů), jako příliš alternativní, pokračují v podobném duchu s formací Spasitelův traktor. Jde prý o katolický punk a jejich středobodem zájmu je převlékání tradičních mešních zpěvů do punkového kabátku. (Kdo by měl zájem, tak už vydali i cdčko a lze jej snad ještě pořád sehnat v prodejnách s náboženskými předměty.)

Svůj monolog od prvého do pátého kilometru pak zakončil úvahou nad krásou folklóru, byť je v jeho domovině v současné době stíhán úpadkem mravů a nezřízeným alkoholismem. Na jediný vznesený dotaz odkud pochází, nám řekl, že “z Pošukova”, což je údajně kraj snad kdesi severovýchodně od Brna. Opravdu mne nenapadá, jak bych tuto historku dále okomentoval, skutečně není moc co dodat, jen, že je to čirá pravda, ale pojďme dál.

            V první půlce se šlo lehce krokem panteřím tempem svižným, které sabotovala jen Martina (to je u nováčků obvyklé), takže jsem se záhy s ní ocitl na chvostu peletonu. Druhou půlku první půlky jsme proto strávili především rozeznáváním červených blikaček v dálce, které se zdály nedosažitelné a když  jsme nějakou skoro už už dostihovali, zastavilo záchranářské vozidlo a nemohoucí blikačku i s poutníkem naložilo, odvezlo a my se mohli rozkoukávat tmou po další. 

            O půlnoční zastávce v Prosenici se od nás odpojily naše ženy vystřídané Sandykem, který maje v noze železné šrouby, netroufl si letos jít celou štreku, a tak se takticky napojil v polovině. Martina a Jindřiška naopak si řekly, že v nejlepším se má přestat, takže jsme se vrchovatě napráskali opět výtečnými koláčky pohostinných proseniččanů, povyměňovali fusekle, popili čaje a vykročili do druhé půle. Tentokrát už bez žen, které odfrčely chrupat na Hostýn.

            Šlapalo se nám letos výborně. Než jsme se nadáli byli jsme v Dřevohosticích, kde nám na návsi při prvním výšlapu předloni zkolaboval Venca. Na jeho počest jsme si dali zastávku “Na Vencových schodech” a poslali mu pozdravnou SMSku.

Následovala nekonečná dvojvesnice, stará známá vysilující Lipová-Křtomil. Zaznamenínhodné je, že zatímco v Lipové investovali v minulém roce do autobusových zastávek (3krát 2) takže jim nezbylo na elektřinu, ve Křtomilu žádné zastávky nebudovali, za to ale svítí ostošest, neb si řekli, že si můžou na autobus dycky zaskočit do Lipové, bo je to kósek, jen si musí posvítit, aby si při tom skákání nezlámali hnátky.  Během provlékání se ztemnělou i osvětlenou částí lipovo-křtomile  naznali jsme, že letos jsou na pouti asi samí borci, protože prakticky nebylo vidno žádné odpadlíky a  i my sami jsme celkem ještě slušně drželi tempo, byť Filda byl chvílemi jaksi posmutnělý až zamlklý.

            Už zhruba od třicátého kilometru nás provázel likotavý majáček Hostýna, který se konečně začal nepatrně zvětšovat, už to nebyl ťupík, ale malý čtvereček, když jsme se plžím tempem plížili předměstskou částí Bystřice pod Hostýnem, pro nás naprosto nepříhodně zvanou Rychlov. Šíralo a v Bystřici na autobusáku bylo 7,8 stupně nad nulou a nás čekal závěrečný trháček kolem hřbitova a pak lesem na Hostýn.

            Sil už moc nezbývalo a došlo i na dopink Háčkem (hroznový cukr), kterým jsme podělili i sympatickou slečnu z Holomóca, co se nás chytla na poslední kilometr. Prozradila nám, že jde poprvně, ale že to musí dojít, protože každý rok jde někdo od nich z rodiny. Šel táta a došel, šla máma a došla, šel brácha a došel, šla ségra a došla. Letos jde ona a jak řekla: “musím to taky dojít jinak by mě snad vydědili”. To jsme jí nepřáli a tak i když Sandyk navrhoval zpestřit si poslední etapu dobývání okružní cestou k vrcholu po asfaltce, nakonec od svého záměru upustil a uvolil se doprovázet s námi olomouckou slečnu. Sice se tak vlekla, že jsme jí za pár set metrů zase opustili, ale pak jsme ji potkali v cíli, takže splnila rodinné zadání, protentokrát zřejmě vyděděna nebude.

Před vrcholem jsem si nabral do láhve vodu ze zázračného léčivého hostýnského pramene ( kterou mi doma maminka vylila do záchodu, protože potřebovala prázdnou petku. Takže jsem rád, že nám doma už kanalizační trubky nikdy nezakašlou.) a pospíchal do odpočívacího mauzolea, bylo 6:15 hodin a do mše zbývala necelá hodina.

            Kvůli krásnému počasí a vyladěné výstroji ztekli jsme letos vytčenou trať včetně závěrečného trháku v rekordním timingu necelé jedenáctihodiny.

            Kde teda hledat hranice vlastních sil, když mi to letos šlapalo tak neomaleně bezvadně? V Marianově předpoutní mešní promluvě tato výzva každoročně zaznívá jako jeden z motivů pouti. I když jsem letos žádnou krizi nezaznamenal, po drahnou část cesty jsem se tou myšlenkou obíral.

Zdá se mi, že jde o víc, než o jeden z cílů nočního vysilujícího pochodu, je to cíl první. 

            Není důležitější (i z hlediska víry a pochybností) než sebepřekonáním dosáhnout vrcholu, poznat a prožít, uvědomit si, že “něco je k nepřekonání”, že i když “možnosti tu jsou” (lidské) jsou omezené (lidsky). Že “to zkrátka nedám”, že všechno nejde urvat silou, ale ani nijak jinak a že nezbývá, než mlčky se  odevzdat: “pánubohu poručeno, na tohle já nemám”.

Teprve tam čeká ta největší síla, kterou lze nalézt (v rukou sepjatých je více síly, než v těch mávajících klackem). V tomto kontextu pak, lze Marianovo životní krédo /má ho na horolezeckých stránkách premonstrátů/, že “Největší frajeřina je nemít na to a jít do toho.” chápat zcela jinak, než jak prvoplánově zní. Nejde o machrovské fanfaronství, ale o odvahu, která se díky víře odvozuje z přiznání vlastní slabosti daleko pevněji, než odkukoliv jinud. (No jak Mariana znám, tak to vidím tak 50 na 50, že jsem se s výkladem jeho hesla trefil; tak se v tom radši nebudu víc plácat.)

            Jak jsem varoval v úvodu pro jednou si dovoluji vzít to trochu více linkou, kterou ve mne vyvolaly inspirativní   promluvy obou letošních poutních mší a o které jsem přemýšlel po závěrečnou část výšlapu.

 Největší silou, jíž je člověk schopen, je omračující síla pokory, přiznání slabosti je výchozím bodem na cestě k ní. Jen nemnozí měli letos při nočním putování tu výsadu fyzicky se domrtě vysílit a poznat meze svých sil.

Určitě by se dalo jít pěkně přes den, nebo i po dva dny, s přestávkami a za krásného počasí, ale my  jdeme nocí, většinou po celodenní práci, odpočátku ostrým tempem, bez ohledu na počasí, po tvrdém asfaltu a kostkách a vše se má zvládnout ve stanoveném čase. Proč asi?

            No a jak jsem tak koukal, zase letos bylo nejmíň půlka nováčků, které železný poutník nalákal a zároveň, když jsme se blížili v sobotu po poledni ke svým domovům i my sami už jsme v autě mezi sebou spřádali plány, jak půjdeme příští rok a koho vezmem sebou. Proč asi?

            Pokud milý čtenáři ani z předchozích řádek nejsi schopen poskládat odpověď, nezbývá, než , abys to s námi zkusil příště také.

(Samozřejmě i ti kteří si myslí, že to pochopili, jsou vítáni, aby svoji hypotézu podrobili ověření nesmlouvavou experimentální praxí)

Napřesrok to už bude popatnácté!

(moll)