Na konci listopadu roku 1743 se jako každý rok konal v Novém Městě svatoondřejský jarmark. Náměstí se zaplnilo krámky drobných prodejců, kteří se v naději na nějaký zisk sjeli z blízkého i širokého okolí. Své zboží zde vyložili i dva žďárští sousedi - knihař Josef Antonín Vetchý a kramář Matěj Zavřel. Oba dva se dobře znali, bývali obchodními partnery, ale jejich vztahy se poslední dobou prudce zhoršily. Na vině byl jistý dluh (1 zlatý 24 krejcarů), který měl knihař Vetchý u kramáře Zavřela. Přes veškeré ujišťování ze strany knihaře o své dobré vůli dluh splatit, se tak dosud nestalo. Kramáři Zavřelovi docházela trpělivost. Když žádné upomínky nepomáhaly, rozhodl se vzít spravedlnost do svých rukou. Při zmíněném jarmarku opustil svůj krámek a přesunul se ke krámku knihaře Vetchého. Zde se začal hlasitě domáhat svých peněz, nenechal se odbýt nabídkami knihaře k pokojné rozmluvě po skončení jarmarku a začal smazávat dluh zabavováním knih vyložených v knihařově krámku. V rozčilení si jich nabral tolik, že je v náručí neudržel a knihy se mu rozsypaly po zemi. Po tomto nezdaru se vrhl na Vetchého, aby si na něm vylil zlost. "Kramář teho knihaře přes tu stolici nazpátek převrátil, a tak ho drchmal, za vlasy přes stolici táhl, zle a neslušně s ním zacházel, tak že sem se s přístojícími temu divil, že to na zdraví temu člověku neškodilo, neb neobyčejný oblouk nazpátek z něho byl udělaný." (líčení očitého svědka, maršovického purkmistra Kozáka). Knihaři se po čase podařilo kramáři vysmeknout. Po svém osvobození hned běžel k rychtáři žalovat na kramáře. Spravedlnost v podobě městských rychtářů se také brzy dostavila na místo činu a oba žďárští výtečníci byli odvedeni k výslechu. V Novém Městě měli tehdy rychtáře dva - staršího a mladšího, kteří vykonávali ve městě policejní pravomoci a funkci jakýchsi smírčích soudců. Než se naplno rozběhlo celé vyšetřování a zajišťování hodnověrných svědků, přiznal kramář Zavřel dobrovolně svoji vinu, přistoupil na přátelské porovnání s knihařem Vetchým, kterému odpustil jeho dluh a ještě mu v hotovosti vyplatil 4 zlaté jako satisfakci za veřejné potupení, i když knihař původně požadoval 20 zlatých. Celá věc byla ukončena podáním rukou a zápisem o porovnání sporných stran do rychtářské knihy, kam byla připojena douška, že ten, kdo by případ znovu otevřel, má zaplatit pokutu 10 kop grošů k novoměstskému záduší. Tím se případ pro novoměstské rychtářské právo uzavřel, ne tak pro Matěje Zavřela.
        Doma ve Žďáře se jako obecní starší cítil v silnější pozici, a proto zde, nedbaje na rozhodnutí novoměstského práva, zažaloval knihaře Vetchého jako původce popsané lapálie. Vetchého pohltilo žďárské vězení, Zavřel se převtělil do role postiženého: "Josef Vetchý mne tak udeřil, že celé oko mě zamodřil, já ale s ním sem strčil ..., poněvadž ale zase jako sršeň proti mě běžel, přinucen sem byl se brániti." Přišly Hromnice roku 1744 a s nimi i další jarmark v Novém Městě, Zavřel neváhal a otevřel si tu opět svůj kramářský stánek. Netušil však, že zdejší starší rychtář Josef Klinkovský bude důsledně dbát na dodržování porovnání uzavřených před jeho osobou. Klinkovský maje povědomost o Zavřelově žďárské žalobě, jež byla jasným porušením uzavřeného porovnání, využil kramářův pobyt v Novém Městě a dal si ho k sobě předvolat. Na večer po zavření krámu se Zavřel dostavil "v rukou mající hůlku" a hned spustil, že mu byla učiněna křivda, že si do knih napsali, co chtěli, a že on se o svá práva bude nadále hlásit. Po takovém výstupu rychtář Klinkovský neváhal a "tupitele práva" dal zavřít do arestu. Následně byl Zavřel vyslechnut novoměstským primátorem, zda je pravda to, co je napsáno v rychtářské knize. Zavřel všechno potvrdil, ale k uzavření porovnání ho prý přiměla až pohrůžka staršího rychtáře a blížící se termín konání brněnského jarmarku, opětovně prohlašoval, že se mu stala křivda. Před svým propuštěním přislíbil do 14 dní podat důkazy svých slov.
        Po návratu domů se Zavřel opět uchýlil pod ochranná křídla žďárského magistrátu, který slova svého obecního staršího bral jako svatou pravdu, a proto zaslal do Nové Města "moudrému a opatrnému magistrátu, pánům sousedům zvláštně váženým" psaní. V něm se dožadoval spravedlnosti pro Matěje Zavřela. "Poněvadž ale dobře povědomo jest, že jsme z strany naší sousedskou dobrou harmonii s Městem Novým drželi, nyní ale tak potupeni bejti máme." Uvěznění žďárské obecního staršího o hromničním jarmarku bylo bráno jako urážka pro celé město. List byl se zdvořilým poručením "vedle zdvořilého pozdravení zůstáváme pánův sousedův zvláštně vážených k přívětivým službám volni" 7. února odeslán.
        Hned 8. února přišla z Nového Města "moudrému a opatrnému magistrátu, pánům sousedům nám vzáctně váženým" odpověď. "... p. Matěje Zavřela budto neústupnou tvrdost neboližto hrdost, kterýžto o to usiluje, by k vůli jeho právo jako k zmatení přišlo, k uvážení zanecháváme, doufajíce proto vždy v dobré sousedské harmonii zůstávati, vedle zdvořilého pozdravení vždy zůstávati budeme pánův sousedův vzláštně vážených k příjemným službám povolní."
      Žďárské tato odpověď rozhodně neuspokojila. A proto "moudrému a opatrnému magistrátu" novoměstskému došlo 28. února ze Žďáru další psaní, ve kterém se žádá potrestání rychtáře Klinkovského pro neuctivé zacházení s Matějem Zavřelem, který byl slovně urážen, zavřen namísto do arestu do veřejného žaláře ("kde se ferie držejí"), čímž došlo "k nemalé potupě města zdejšího, jemu pak k ztenčení dobré pověsti a cti". Proto "důvěřujíce se, že z ohledu bohumilé pravdy a spravedlnosti a pro zachování budoucně dobré sousedský harmonie, která vždy mezi námi trvala, té sousedský oučenlivosti použijete a vedle přátelského pozdravení..." 
      Novoměstští namísto požadovaného potrestání Klinkovského zaslali 16. března "moudrému a opatrnému magistrátu" vyjádření obou svých rychtářů k celému případu. Ti vinu jednoznačně viděli na straně kramáře Zavřela a nijak nešetřili i žďárský magistrát. "Toto psaní takové věci v sobě obsahuje, které ani v jediném potu nejmenší pravdy se nevynachází, tak kdyby nám pečeť víru nepůsobila, ani bychme věřiti nemohli, že takový spis od tak počestného magistrátu žďárského svůj původ míti může." Když Zavřela zavírali do vězení, tehdy nevěděli, "jaké zvíře v kramářské kůži (totiž starší obecní) by on byl". Souzen nebyl žďárský obecní starší ale "rušitel pokoje a povykář". Zavřel byl zavřen do "zdejšího obecního arestu, kdež poctiví sousedé bývají, proto ale své cti netratí". Celý případ by takto nepokračoval "kdyby počestnej ouřad žďárský jen něco málo do práv městských nakouknouti..., též jinde více přečísti sobě neobtížně oblíbil". Závěrem je žádána pro Klinkovského satisfakce za nepravdivá obvinění.
        Posledním pokusem žďárského magistrátu jak získat "moudrý a opatrný magistrát" novoměstský na stranu Matěje Zavřela byl dopis z 26. května. Žďárští se podivují nad tím, že Klinkovský nebyl potrestán. Cožpak se sluší přirovnávat ke psu (Klinkovský měl Zavřelovi říct, že "nemá svědomí jako pes") "na dobré cti zachovalého člověka a staršího obecního". "Když ta věc se bedlivě pováží, každý moudrý sezná, že Klinkovskému žádný růže neponese." Klinkovský se vyzývá, aby se dostavil k porovnání do Žďáru. "... tak i on Klinkovský uznává, že do žaláře o veřejném jarmarku vsazení nic potupného jest, může se jemu taková čest státi." "Nenadáli jsme, že ta skrze mnohá léta dobrá sousedská harmonie se tak poruší." "Vedle čehož v ochranu Boží poroučejíce zůstáváme panův sousedův mnoho vážených vždy nachýlení." 
      Skromný zápis ze 29. září 1744 dělá tečku za celou nepěknou tahanicí mezi sousedními městy. Čteme v něm, že se Matěj Zavřel porovnal v Novém Městě se zdejším právem rychtářským. Nakonec musel zřejmě žďárský kramář ustoupit, nakolik ho k tomuto rozhodnutí přiměla hrozba ohrožení jeho obchodních aktivit v Novém Městě se můžeme jen domýšlet. Nicméně v citovaném zápisu o porovnání někdo do rohu připsal krátké ale výstižné zhodnocení: "sliby".