Dělám to nerad, ale musí to být. Tentokrát jsem nucen sám se uchýlit ke zločinu, spáchám totiž sebekrádež. Z nedostatku času a inspirace pro Vás vykradu svůj vlastní článek, který jsem již kdesi a kdysi otiskl. Okrádám sám sebe, a Tak to sám sobě odpustím.
        Tak dost zbytečných slov a teď rychle zpět do minulosti, na přelom 18. a 19. století. V Novém Městě na Moravě na nás již čeká Josef Antonín Sklenský a jeho bouřlivý život. Sklenský se narodil jako druhorozený syn ve významné měšťanské rodině. Vyučil se jirchářskému řemeslu a po dosáhnutí plnoletosti v roce 1788 se ujal otcovského gruntu a několik dní poté se i oženil. Stav měšťanský a manželský nikterak nepoznamenal jeho horkokrevnou a zpupnou povahu, často také posilovanou nemírným pitím alkoholu. Počínaje rokem 1791 se tehdejší úřední záznamy začínají plnit popisem jeho "neřádných skutků".
        Jmenovaného roku ostře vystoupil proti společnému vaření piva a pohaněl váženého měšťana Václava Jelínka: “Vy pane Jelínku, vy tomu čerta rozumíte, vy ste staří sousedi, já vám mlčet nebudu, dyby ste měli fousy po pás, vy ste sakramenti těch darebností příčina..." Již následujícího roku byl na několik dní zavřen do arestu, když při výslechu odmítal odpovídat a urážel městskou radu. Byl totiž udán, že provozuje hazardní hry. Písemné udání na něho napsali jeho karetní společníci, kteří žádali navrácení prohrané částky.
        V lednu 1796 se dopustil urážky syndika: “Mladej Sklenzký křičel v síni dolní v rathauzi, ty sakramente, pověz syndikusovi, aby mě políbil v prdel.", v srpnu 1797 rušil noční klid: “Takový hrozný křik Jozef Sklenský ve svým domě v noci o 12 hodinách činil a ženu bil, že ona ven utécti musela." Sklenský se stával postrachem i pro místní strážce pořádku: “Jozef Sklenský z obecní hospody po podosáhnutí nařízení, že se na radní kancalář dostavit má, do svého domu ušel a tam s domácí zbrojí zaopatřený jest, kdyby níže psaní svého živobytí jistí nebyli obzvláštně, když Jozef Sklenský v opilství postavený nevážný člověk jest a nějaký velmi těžký exces by se státi mohl." “A když vojanská patrola přišla, on se jí naproti postavil, jednomu flintu vytrhl a polámat chtěl, pak je vojáky pryč vyhnal. " “Městský polizei aufseher žádný k němu jíti více nechce, poněvadž se ho bojí, že je zastřelí, jakož jim již 1797 roku vyhrozil. " 
      Největší Sklenského případ se pak odehrál v srpnu roku 1798. Vše se odehrálo v radničním šenku, kde býval Josef Sklenský častým hostem. Sem přišel 20. srpna již v poledne a vyvolával zde hádky a šarvátky s přítomnými hosty, všechny postupně zažehnal hospodský Padalík. Až dorazil švec Melichar, který chtěl Sklenskému nalít ze svého. Místo díků se však dočkal jen nadávek: “Ty šelmo chromá, šmatlavá, vostudo ohavná, prťácká!" Mezi oběma se strhla prudká hádka, která přilákala k oknům šenku četné obecenstvo a brzy také městského syndika vytrženého z práce. Syndik se snažil sjednat pořádek, u ševče uspěl, ale Sklenský jak byl v ráži jen vztekle odpověděl, že jemu nemá nikdo, co poroučet. Po dalším syndikově napomenutí s ním smýkl na zem a oběma rukama mu rval vlasy z hlavy. Po chvíli se uklidnil nalil sobě i syndikovi víno a promluvil: “Nu, když smě se tak potahali, zavdej si bratře." Na víno neměl syndik ani pomyšlení, ale dal milého Sklenského zatknout, ten se s policajty chvíli tahal, ale pak se nechal zavést dobrovolně do vězení. Odtud však brzy utekl, doma sebral flintu a šel číhat za město na syndika. Syndik toho dne již ze svého bytu nevyšel hledíc si raději svých zranění než práce na poli. Sklenský tak pouze vylekal několik sousedů, kteří ho potkali. Své zklamání zapíjel u mydláře, kde měl vykřikovat: “Bosam terentete, škoda, že ten syndikus taškář, pes černá to nešel, tak sem běžel, abyl by byl ihned musel kleknout, hříchy svý všechny mě vyznat a potom bych ho byl z té flinty celého rozrazil." Za nastalé situace se syndik začal obávat o svou bezpečnost, a tak magistrát nařídil postavit k radnici tříčlennou měšťanskou stráž. Sklenský však měl mezi měšťany mnoho sympatizantů, kteří odmítali do stráže nastoupit a mluvili proti syndikovi, jako Karel Jelínek: “Syndikus je taškář, pes černá, chomoutář, že on ho musí zbýt a odcud mu se Sklenským pomoct, že Sklenskej nato 1400 zlatých má přichystaný a že to polizei vartování dyby mu do domu přišlo, že je zbije a vyžene a dyby do okna koukali, že je z chůry hovny a ščíny polejvat bude." nebo Kajetán Plachetka: “My máme vartovat, toho zatracenýho psa černýho, taškáře chomoutářského syndikusa, já až na mě přídě ta varta, tak já nejprv vypiju 10 mázů vína a potom na něj tam vrazím a tu píku do něho bodat budu." Několik dalších dní syndik s magistrátem vyslýchal svědky a sepisoval důkazy, aby pak podal zprávu krajskému úřadu v Jihlavě o vzpouře proti magistrátu, jejímž vůdcem je Josef Sklenský. Magistrát žádal vojenskou pomoc. Sklenský také nelenil a podal žalobu na syndika k apelačnímu soudu v Brně. Celou událost samozřejmě vylíčil poněkud jinak, on byl postiženým a syndik útočníkem. Soud dopadl určitě lépe pro Sklenského, celá záležitost byla posouzena pouze jako osobní spor syndika Melchiora a Josefa Sklenského, jako řešení bylo navrhnuto přátelské porovnání. Zvrátit tento rozsudek syndikovi nepomohlo ani odvolání. A aby toho nebylo pro syndika málo, podalo několik měšťanů na celý magistrát žalobu pro špatné hospodaření, ta měla za následek svržení celého magistrátu, včetně syndika, v únoru 1799. Syndik Johan Melchior, který se velkou měrou před 12 lety zasloužil o zachování starých městských práv, si trvalou přízeň měšťanstva neudržel, nakonec byl z města úplně vypuzen. Zato Sklenský triumfoval, v obnoveném magistrátu zaujal místo druhého radního.
      Štěstí se na Sklenského usmálo i v roce 1801, kdy město zachvátil velký požár. Mezi několika domy, které byly ohne ušetřeny, byl i ten jeho.Vysoká funkce v městské správě Sklenského ani trochu nezměnila, jak dokazuje dochovaná říkanka: “Poslehněte lidé nyní, co se v Novým Městě činí, Klenckej radní flintu na sobě k Vochozi běží a tam se zajíci a srnci honbu drží, masopustní neděli v obecním domě kratochvílení drží, mněl tam tři děvky k vodbejvání, a to trvalo vod noci do svítání, a tak milí páni ausosové hlete tyto nepravosti k napravení brzy přivésti, budeli dlouho tento radní, tak on celý Nové Město zasviní."  
      Štěstí se také jednou unaví. V roce 1804 Sklenský rezignuje na funkci radního a roku 1806 se zaplétá do událostí, ze kterých již jako vítěz nevyjde. Město se tehdy dostalo s vrchností do ostrého sporu o vedení konskripčních knih. Do města přitáhlo vojsko, vojáci byli nasazeni měšťanům do domů a 10 měšťanů bylo zatčeno a posléze odvezeno do jihlavského vězení, mezi nimi i Josef Sklenský. Nedobrovolný pobyt ve vězení hrazený z vlastních prostředků trval od 31. května do 7. srpna a potom znovu několik týdnů od 29. srpna. Zdá se, že ani vytrpěné vězení Sklenského nezlomilo, už o Vánocích 1807 se střetl s ředitelem novoměstského panství, který ho nachytal při pytlačení. Sklenský opět putoval do vězení, tentokrát na 2 měsíce. V roce 1808 pak měl vyhrožovat faráři, který ho upomínal o nezaplacené desátky, zapálením fary a vyhnáním z města. V květnu roku 1812 při společné pitce tak holí ztloukl Matěje Komárka, že ten vyvrávoral z dveří šenku a pak zkrvavený padl na rynku na zem a do bezvědomí. Ve městě se rychle rozkřiklo, že Sklenský Komárka zabil. Komárkova žena v domnění, že je již vdova a matka nebohých sirotků, hodlala Sklenského kamenovat. Poslední Sklenského doložený případ se odehrál o masopustu roku 1820, kdy se utkal se vdovou Marianou Starou. Podle verze vdovi ji Sklenský urážel a poté fyzicky napadl, podle Sklenského mu vdova nejprve nadávala kvůli nesplacenému dluhu: “Ty šelmo zatracená, plesnivá, dluhářská, kdypak mě zapltíš můj interes, ty šelmo měls bejt již dávno na šibenici." a pak ho její syn srazil k zemi a začal škrtit, vdova se svojí sestrou ho měly bít holemi. Spor nakonec skončil finančním odškodněním vdovy. Přestože byl Sklenský poměrně zámožným měšťanem, jeho rozmařilý život ho nakonec přivedl do velkých dluhů. V roce 1827 se jeho majetek dostal do exekuce a Sklenský pak již žil ve svém bývalém domě jako pouhý výměnkář, aby zde 14. ledna 1847 ve věku 83 let zemřel.