Možná to nevíte, ale já ano. Už je to tak, my – čtenáři a tvůrci Násosky – se v oddíle temných púd držíme moderních trendů současné historické vědy. V tomto oboru totiž již dávno nejsou moderní dějiny politické, letopočty, události, osobnosti, které hýbaly v minulosti světem. Moderní historik se dnes raději šťourá v soukromém životě našich předků, zajímá ho, jak žili, jedli, pili, bavili se, oblékali se, milovali se, hádali se, vychovávali děti, kam chodili na záchod. Jedním z takových šťouralů je i současných německý historik Richard van Dülmen, jehož dvoudílnou knihu Kultura a každodenní život v raném novověku (16.–18. století) vrhlo na naše knižní pulty nakladatelství Argo. Raně novověká každodennost naše čtenáře vždy zajímala, a proto do knihy krátce nahlédněme.
        Autor knihy vidí tehdejší společnost jako společnost zcela patriarchální, základní jednotkou této společnosti není rodina v dnešním slova smyslu, ale dům, přesněji řečeno jeho obyvatelé. V čele tohoto společenství stojí pán domu, jemu jsou povinováni úctou a poslušností ostatní obyvatelé domu, tedy jeho vlastní rodina, výměnkáři, podruzi a čeleď (nezřídka též pokrevní příbuzní pána domu). Jak si pán domu dokáže v domě udržet svou autoritu bylo sledováno i jeho sousedy. Pro muže bylo jak v domě, tak na veřejnosti velkou potupou, když ho žena bila. Na znamení ztráty cti mohla být na jeho domě stržena střecha nebo mu sousedé mohli uhasit ohniště. O pozoruhodném případu nalézáme zprávu ještě z roku 1700:
        “Nic se netrestalo tak přísně, jako když se muž nechal bít svou ženou; to dokládá i následující popis. Scény se účastnilo mnoho dobrovolníků, všichni na koních, jeden převlečený za generála, ostatní jako jeho pochopové, vesměs mladíci z okolních vesnic v počtu dvou až tří set lidí, všichni s papírovými límci, dřevěnými dýkami, ale také se sekerami a pilami, s maskami na obličejích a různými dalšími bláznovskými rekvizitami, mezi kterými bylo i velké kolo, na němž stála dřevěná figurína do krvava zmláceného muže a figurína ženy s palicí na prádlo. Když se kolo otočilo, ležel muž dole, žena se dostala nahoru a setrvačností ho palicí udeřila před zadek, tím se znázorňovalo, že dotyčný je bit svou ženou. Zástupce mladíků muže řádně obžaloval, a aby se mu nestala křivda, byla vyslechnuta i řada svědků. Když byla žaloba shledána oprávněnou, padl rozsudek exekuce. Dřív než k ní přistoupili, odtáhli všichni podle zvyku poprvé a pak i na druhý pokus k vesnici, kde dotyčný muž týraný svou ženou bydlel, a vyzvali ho, aby se s nimi vyrovnal a vydal jim výkupné osm věder vína. Když to neudělal, potřetí vtáhli už přímo do vesnice a jeho domu prolomili hřeben střechy, pak z domu strhli tři horní řady prken a cihly a nakonec o všem sepsali protokol.” 
      A protože vím, že mezi čtenáři Násosky je i mnoho porodních asistentek a jim podobných, odcituji z knihy Richarda van Dülmena ještě jeden odstavec:
        “Porodní báby byly často starší, většinou znalé a vzdělané ženy, jejichž umění čerpalo z tradice a dlouholetých zkušeností. Jejich znalosti zpravidla postačovaly pouze u normálních porodů, v případě velmi častých komplikací však byly většinou bezmocné. I když spoustě nářků na špatné porodní báby především z úst lékařů nemusíme zase tak bez výhrad věřit, narážely jejich schopnosti zcela jistě na určité hranice, což se částečně zlepšilo teprve počátkem 18. století, kdy se musely podrobovat lékařským zkouškám. Porodní báby byly přísněji kontrolovány především ve městech – už od 16. století –, což mělo přispět ke snížení kojenecké úmrtnosti. Relativně brzy byla k dispozici řada praktických příruček, např. spisy Eucharia Rößlina Růžová zahrádka těhotných žen a porodních bab (1513) nebo Jakoba Rueffa Veselá i útěšná vypsání o početí a porodech lidí a jejich rozmanitých zvláštnostech a potížích (1554). Protože však porodní báby četly velmi zřídka, mohly jim být tyto knihy nápomocny pouze v omezené míře; praxe se měnila jen velmi málo. Mimo jiné vládlo v raném novověku přesvědčení, které se netýkalo jen porodních bab, že dítě přichází na svět “ve velkém nepořádku”. Proto se mu musela hned narovnat hlava, natáhnout ruce i nohy a nehtem na malíčku přetrhnout uzdička pod jazykem, aby se dítě mohlo normálně vyvíjet, resp. aby nezůstalo němé. Právě při tomto zákroku docházelo k zánětům, někdy dokonce i k vykrvácení.” 
      A to je vše, zbytek si už v “každodenní” knize musíte přečíst sami.