Latina použitá v záhlaví možná u někoho navozuje očekávání něčeho vznešeného, ušlechtilého, něčeho hodného antických učenců, pravý opak je však pravdou. Tentokrát se budeme věnovat pudům sice veskrze lidským, avšak naprosto přízemním, ba přímo nejpřízemnějším. K návštěvě míst, o kterých tu bude řeč, nás většinou pudí něco zcela jiného než touha po poznání, přesto jsme tam každodenními hosty, neumíme si již bez nich život představit.
        Mnozí jsou již po tomto krátkém úvodu na stopě tématu dnešních temných půd, kdo však stále tápe, nechť uchopí písmenko ”r” a vloží ho do prvního slova úvodního odstavce a bude mít jasno. Pozornému čtenáři této rubriky jistě došlo, že se vracím k tématu, které jsem letmo zmínil v minulém čísle v poznámce pod čarou, vědom si toho, že málokdo bere má doporučení vážně. A proto jsem to byl opět já, kdo namísto Vás malověrných sáhl po druhém letošním čísle časopisu Dějiny a současnost, přečetl několik monotematických článků a nyní a na tomto místě předkládá získané poznatky široké čtenářské veřejnosti.
        Dost již bylo přešlapování kolem horkého bramboru (či spíše kolem horkého h...), nazrál čas do toho šlápnout. Vstupme tedy do vábného světa kanálů, stok a záchodů a hledejme tu skryté zdroje poznání. A když jsme už začali latinou, podívejme se na to, jak to dělali a kam to padalo ve starověkém Římě.
        Římané mívali často ve svých obydlích latríny, příležitostně se v jejich domech nalézalo i důmyslné průtokové splachování, přičemž kanál pod sedátky byl veden přímo, bez zákrut, aby splachování fekálií bylo plynulé. Zařízení k vyměšování někdy doplňoval kanálek pro mytí po ukončení tělesné potřeby, ten někdy nahrazovala přenosná nádoba s čistou vodou. Nicméně se hojně využívalo přenosných nádob (lasanum). V římských nájemných domech o několika poschodích byly přenosné klozety (matella či sella pertusa) výhradním zařízením svého druhu, jejich obsah se vyprazdňoval do větších nádob (dolium) na schodišti, hnojišti či smetišti. Odvádění splašků do kanalizace nebylo automatickou povinností majitele budovy, koneckonců se to považovalo za neekonomické, protože lidské exkrementy platily za dobré hnojivo do zahrady. Také moč byla hojně využívaným prostředkem při zpracování vlny. Před domy valchářů stály speciální nádoby na sbírání moči (urinalae či vasae curtae), amfory s uraženým hrdlem kvůli pohodlí uživatelů, kteří za to platili od dob císaře Vespasiána daň. Známý je v této souvislosti výrok pecunia non olet (peníze nesmrdí), jímž panovník reagoval na výčitky svého syna Tita. Vylévání odpadů všelikého druhu jednoduše z okna je nešvar, s kterým se však setkáváme i v antice.
        Římané malovali na zdi svých domů dva hady jako ochránce místa. Plazi chránili příbytky proti zlému smradu, v praxi pak zvláště proti cacatores, tedy lidem, kteří svou potřebu dělali tam, kde je to právě napadlo či popadlo. Na zdech domů se našly i výhrůžky adresované těmto osobám: “Ty, kdož tu kadíš, dej si pozor, neboť pokud neposlechneš, ať se na tebe naštve Jupiter.” Římské záchodky stejně jako ty dnešní skýtaly mimořádné čtenářské zážitky, marně by jsme však po zdech hledali vulgárnosti dnešního typu. Římané neměli potřebu potlačovat své intimní záležitosti týkající se sexu či vyměšování a uchylovat se s nimi do nedůstojného přítmí. Na latrínách se spíše setkáme s Homérem. V Efesu byl na antickém záchodku rozluštěn epigram v daktylském hexametru poučující návštěvníka, co má dělat, aby úspěšně zvládl úkol, s nímž sem přišel. Opírá se přitom o glosy Homérových komentátorů. Volně přeloženo, doporučuje čtenáři, aby dupal nohama a mával rukama, hlasitě křičel, zhluboka kašlal a třásl celým tělem. Přeje mu dokonalé vyprázdnění a v jeho důsledku též duševní úlevu, aby ho nikdy více břicho netrápilo, když vstoupí do oné místnůstky.
        K období rozkvětu veřejných záchodků (latrina, forica, též předchůdců dnešních pisoárů - urinálií) patřilo 2.-4. století našeho letopočtu. Společné římské latríny udivovaly svojí nádhernou výbavou. Pod lavicemi s až 40ti otvory protékala voda, navíc byl před lavicemi menší kanálek, v němž se po vykonání potřeby umývaly ruce a oplachovala houba na hůlce (minutalia) sloužící místo toaletního papíru. Původní čtyřboký prostor latrín se postupně rozšiřoval o sloupový ochoz či o další prvky vložené před vlastní vstup, známy jsou i půlkruhové či kruhové místnosti, kde jsou sedátka uzpůsobena tak, aby návštěvníci na sebe viděli. Záchodová dvorana bývá uprostřed otevřená, místnost je tedy dokonale odvětrána a osvětlena, střecha chrání pouze sedící osoby. Podlahy i zdi bývaly obloženy mramorem, nechyběly mozaiky ani niky pro sochy. Samozřejmě, že v římské říši existovaly i veřejné latríny méně zdobné, ty byly vždy volně přístupné i pro náhodné návštěvníky. Katalog staveb ze 4. století uvádí v Římě na čtyři stovky latrín, vodou bylo město zásobeno dostatečně a mělo několik stok, z nichž nejznámější cloaca maxima slouží svému účelu dodnes.
        Společnost zasedající pravidelně nad otvory v kamenných lavicích, byla svým způsobem uzavřená. V Efesu se našly seznamy kolegií místních obchodníků, kteří tu měli rezervovaná místa. Byli zřejmě i tací Římané, kteří chodili na záchod s cílem navázat kontakt a přijmout pozvání na hostinu, jak o tom píše satirik Martialis. V okázale vyzdobené místnosti se zřejmě probíraly různé záležitosti. Že přitom člověk odhaloval své tělo a přitom své problémy, nejspíše vadilo jen málokomu. S nahotou se přeci setkávali lidé v antice běžně v každodenním životě i v kultuře.
        Baže, to je jisté, ve starém Římě to byla radost zajít si na veřejný záchod, je jen škoda, že toto dědictví antiky nezůstalo zachováno až do našich časů. Škoda jen, že už musím běžet cacat, jinak bych pro Vás vypsal ještě mnoho dalších zajímavostí o antických záchodcích a jejich návštěvnících.

Víťa K. a k.