Okamžik, kdy se loučíme s někým blízkým, kdo byl dlouhá léta součástí našeho života, je vždy smutný a bolestný. Nejinak tomu bylo i prvního ledna tohoto roku, kdy nás ve věku 152 let patrně navždy opustil všemi milovaný a ctěný, do poslední chvíle překvapivě čilý okresní úřad. Zástupy úředníků a okresních uklízeček zachvátil těžko popsatelný žal a lítost nad ztrátou milovaného chlebodárce. K zástupům truchlících se přidali i okresní archiváři, kteří byli z ochranné náruče okresního úřadu vyrváni již o půl roku dříve, aby byli předhozeni drilu ministerstva vnitra. Ani já, když jsem si letos na začátku srpna tiše připomínal smutné první výročí anšlusu archivu, jsem se neubránil slzám dojetí. A tehdy jsem se také rozhodl, že památka okresního úřadu, tohoto nástupce c. k. okresního hejtmanství, nesmí být nikdy zapomenuta. K uctění jeho památky, proto věnuji tento článek. Vzpomínejme tedy. Ale vesele, přátelé!
        A začněme v roce 1891, kdy došla slavnému c. k. okresnímu hejtmanství žádost od všech slušných občanů obce Věchnova. Občané věchnovští byli terorizováni místní mládeži, která rušila noční klid kdysi poklidné obce: “Sotvaže dotyčná chasa povečeří, sejde se na návsi a začne provozovať svoje nemravné umění, ovšemže se napřed v kořalně k tomu posilní. Potom začne zpívať, vlastně řvát, hulákat, neboť každý jednotlivec této chasy chce ukázat svou hrdinnosť své vyvolené, která opět někde u dvířek poslouchá. Tak huláká ta zpustlá chasa chodíc po dědině zhůru dolů někdy třeba až do půl noci. Orgány místní policie si toho nevšímají. Když se tací zpustlíci dosti vyhulákali, pak lezou do zahrad na ovoce, jindy zase do sklepů na mléko a vůbec, kde se jim dá co ulovit, ba jindy zase obdělají někomu kolo od vozu a hodí mu je do rybníka, ubohý chalupník pak našel svoje kolo za rok v rybníce pod ledem. Jednomu zatáhli vůz asi čtvrt hodiny od vesnice do lesa, jednoho, jenž se bál, aby mu vůz s votavou někam do rybníka nezatáhli, a proto si naň vylezl, aby jej přes noc hlídal, vyklopili i s otavou, a tak to provozují stále. Pak druhého dne vykřičená ta chasa práce schopna není a při práci pak si leností a ospalostí vylevuje, dále že taková znemravnělosť má za následek přibývání nemanželských dětí, z nich mnohé obci na krk padne, dále že se školní mládež od takových spuštěnců kazí (neboť mnohý úlévák a školák pasák na zapřenou chasu tu doprovází a jich líbeznostem naslouchá, pak i jiným školákům vypravuje, co nekalého slyšel), prosí nížepodepsaní slušně, aby nemravnostem těm konec učiněn byl, by slavné cís. král. okres. hejtmanství místní policejní orgány k řádnému vykonávání jich povinností vyzvalo a jemu k pomoci c. k. četnictvo poukázalo, všeliké povolování muzik (těch ušlechtilých tanečních zábav venkovských ?) zakázalo.” 
      A teď skočíme rovnýma nohama do 1. republiky, kde se také našlo dost nespokojenců, např. s výsledky poválečné pozemkové reformy, jako v roce 1923 ve Vojtěchově: “Lid jest jednáním tímto na nejvišší bod roztrpčen a se zaťatými pěstmi a zpěněnou krvi klne vůdcům a provaděčům pozemkové reformi a běda těm kdož pozemkovou reformu takto na úkor drobných uchazečů provádí. Pozdě bude až zrudnou tyto zsinalé tváře chudého lidu až vzkypí rozbouřená krev v žilach a až pozvednou se tyto zaťaté pěstě k soudu a nápravě.” 
      Když naše země přešly pod ochranu třetí říše a byl zřízen protektorát Čechy a Morava, otevřely se stěžovatelům nové možnosti. Vezměme si za příklad takového domkaře Mazánka z Bohdalce. Ten prohrál u okresního soudu svoji při a navíc byl odsouzen pro urážku na cti, “kterou jsem proti J. Kovářovi vubec nepronesl, tím jsem se cítil byl poškozen, a proto jsem podal stižnost Veleváženému Panu Adolfu Hitlerovi vudci říše velkoněmecké, dostalo se mi laskavé odpovědi že stížnost moje byla podána slavnému protektorátu do Prahy, od slavného protektorátu jsem byl uvědomněn že moje žádost byla předana českým úřadům”. Vůdce tedy ubohému domkaři nepomohl a okresní úřad dal věc přešetřit četnictvu, které dospělo ke stejným závěrům jako napoprvé.
        V Bohdalci bylo za protektorátu vůbec živo, obzvláště v obecním chudobinci, kde žila vášnivá pisatelka Marie Skryjová: “Posílám žalobu na zemskej vibor na starostu že nesce udélat ve vobecním místě pořádek 17 srpna 1940 dál Jozef krejčí vraždu načisto Skryjovou usmrtil napotkání vsíni mě sahl potkrk skrtil a hlavu celou ukroutil a umačkal…” Celý případ byl předán k vyřešení Okresním úřadu v Novém Městě na Moravě. Ten se dal o stěžovatelce zpravit od hornobobrovské četnické stanice: “Marie Skryjová pobírá po svém padlém muži měsíční podporu v částce 200 K. Tyto peníze nepoužije pro svoji výživu a ošacení, nýbrž pro nákup psacího papíru a poštovních známek, aby mohla psáti různá nepravdivá udání a stížnosti různým úřadům na spolubydlící osoby, příp. na různé občany v Bohdalci. Starosta obce Jindřich Chalupa již několikráte zakročil při výtržnostech v obecním domě, které vždy vyvolala Marie Skryjová pro různá vymyšlená obvinění. Marie Skryjová však si z toho nic nedělá a starosta obce je vůči ní skoro nemožný, protože tato činí dojem osoby pomatené. V poslední době prožívají spolubydlící s Marií Skryjovou pravé peklo, jelikož neustále vyvolává hádky, po kterých píše pak vymyšlená udání a obviňuje je z různých vymyšlených trestních činů a když je zdejší stanice vyšetřuje, činí jí to velkou radost a pak chodí po obci a vykládá lidem, že četníci vyšetřovali tu neb onu osobu, na kterou učinila udání. Bylo by skutečně záhodno, aby byla dána do ústavu pro duševně choré.” K stejnému závěru došel i okresní úřad, a proto si vyžádal posudek od obvodního lékaře MUDr. Karla Vejrosty: “Marie Skryjová je mi již dlouhá léta známa pro svoji querulanstkou povahu. Vše ve vyšetření četnické stanice je sice pravdivé, ale ze stanoviska lékařského není osobou, která by byla svému okolí nebezpečná a pochybuji, že by byla na delší dobu do ústavu pro choromyslné přijata. Duševně jeví příznaky stařecké demence.” A tak žila Skryjová v chudobinci vesele dál a psala a psala.
        Na závěr zůstaneme ještě v protektorátu, ale vrátíme se zpět do Věchnova, kde žil-byl Leopold Mareček, který měl toto na srdci: “Prosím o lask. odpověď mohl-li bych se v protektorátu Čechy a Morava uplatniti buď jako hospodářský odborník, neb jako spisovatel, romano-poet?- Jsem 46ti letý rol. syn, svob., posluchač vyšší lid. školy. Svob. učení selského, s velmi dobrým prospěchem. Částečně znalý němčiny slovem.- Za republ. čsl. nemohl jsem se uplatniti, poněvadž jsem byl činným členem v býv. Nár. Obci Fašistické.- Mám zato, že jako spisovatel, nemám se hospodářskými pracemi vůbec zabývati, /sloužím jako zeměď- dělník/, poněvadž ztrácím spis. talent!” Než protektorátní vláda rozhodla o přijetí nadějného spisovatele do svých služeb, vyžádala si vyjádření příslušného okresního úřadu a ten četnické stanice: “Leopold Mareček vychodil obecnou 2 třídní školu ve Věchnově a prodělal 6ti týdenní hospodářský kurs v Prostějově. Týž jest na svém rozumu částečně omezený. Za bývalé republiky byl postupně členem všech politických stran, posledně ve straně fašistické. Ve všech chtěl vyniknout jako řečník, ale ze všech stran po svém nezdaru vystoupil a nebo byl vyloučen. Již i v dřívějších letech podával úřadům žádosti, aby byl přijat do vysokých škol. Jinak má zde dobrou pověsť, ale trpí utkvělou myšlenkou, že jest velmi vzdělaný, inteligent a že se musí ve veřejném životě ve vyšších vrstvách uplatniti. Vzhledem k jeho omezenému rozumu a malému vzdělání jest jeho žádost pokládati za bezpředmětnou.” Škoda pro Leopolda Marečka, že nežil v dnešní době, jistě by pak v leckteré straně vynikl.
        Doufám, že z toho mála, co jsem zde uvedl, je všem již jasné, jakou ztrátu utrpěla naše společnost a státní aparát zrušením okresních úřadů. Čest jejich památce!