Rybníček aneb Případ pro majora Zemana

Seriál Třicet případů majora Zemana je pro hodně lidí kultovní. A není se tomu co divit. Je to jedna z největších televizních hovadností, jaké u nás vznikly a že jich vzniklo a stále vzniká dost. Umělost a neskrývanou ideologickou křeč tohoto dílka si můžeme dobře připomenout právě teď díky progresivní osvětové strategii TV Prima. Zemanovská série má unikátní a příznačné vyznění. V klasické detektivce fandí divák většinou detektivovi. O Honzovi Zemanovi i jeho době vypovídá nejlíp to, že v jednotlivých dílech mají naše sympatie spíš zločinci. Nedávno jsme si osvěžili taky slavnou Studnu. Právě tenhle díl je pro mnohé včetně mě vrcholem seriálu a zastiňuje i jinak velmi sympatického agenta Bláhu a další figurky. Studna pronikla i do skutečného umění – inspirovala skupinu J.A.R. k vynikající stejnojmenné protisplínové písni. Pro mě osobně je Studna asi to nejdrastičtější, co jsem jako dítě v televizi viděl. Dodnes na to vzpomínám sice pobaveně a s nostalgií, ale když vidím kývajícího se starého Brůnu se sekerou v ruce, neubráním se lehkému mrazení v zádech.

Temné půdy skrývají dost pozoruhodných případů, najdou se na nich taky drsnější krváky. Na jeden takový jsem nedávno narazil. Stal se v roce 1911 v Daňkovicích na Novoměstsku a je to věc, která i dnešního otrlého čtenáře denně masírovaného investigativním zpravodajstvím Jana Tuny a spol. vyburcuje z poklidu. Brutální sebevražda a ještě brutálnější vražda s kalužemi krve, nepostradatelnou holičskou břitvou a sekerou nedbale pohozenou v koutě místnosti, pohled tak úděsný, že by se z něj i Radek John posral. Kdyby žil mjr. Zeman v roce 1911, neřešil by Studnu, ale právě Rybníček. Podobnost obou případů je až zarážející. Aktérů daňkovského mordu se ale už těžko zeptáme, jestli to byl záměr. Jsou tu i některé dost podstatné rozdíly – v našem případě je obětí vraždy muž, brutální vražedkyní žena a hluboká studna byla v Daňkovicích nahrazena malým a mělkým rybníkem (plytké venkovské poměry).

Daňkovice byly na začátku 20. století tím, čím jsou i dnes – poklidnou a trochu zapadlou vesnicí, kde život plyne pomalu. V úterý 7. listopadu 1911 se tenhle obraz sice jen dočasně, ale zato radikálně změnil. Když toho dne ráno Daňkovští vstávali a vydávali se za svou prací, těžko by asi uvěřili, že přesně za 6 let vypukne v Rusku bolševická revoluce a že na některé z nich čeká ještě v ten den nejotřesnější zážitek jejich života. Obojí se mělo naplnit. Nejhorší životní zážitek si určitě prožila Anna Dudková, služka u daňkovského pekaře Josefa Fučíka. Vstávala jako každý den brzy a jednou z jejích prvních starostí bylo krmení dobytka. Po sedmé hodině vyšla s putnami na zahradu k malému kachnímu rybníčku a chtěla z něho jako vždycky nabrat vodu. Tentokrát ale zůstalo jen u úmyslu. Fučíkovy krávy si ten den musely na vodu počkat hodně dlouho. Bylo chladné podzimní ráno, teprve se rozednívalo, nad rybníčkem se válely cáry mlhy a Dudková nevěřila svým očím, když v téhle pochmurné scenérii uviděla v rybníčku plavat bezvládné tělo. Upustila putny a začala křičet. Po chvíli se seběhlo několik sousedů, kromě jiných to byli zaměstnavatel Dudkové pekař Fučík, obecní sluha Josef Neděla a kolář Vincenc Smělý, a jakmile mrtvolu vytáhli na břeh, poznali v ní Josefu Buřvalovou, devětačtyřicetiletou sousedku pekaře Fučíka. Na ztuhlém těle nebyla žádná větší zranění, a tak nálezci usoudili, že žena skočila do rybníčku sama v sebevražedném úmyslu. Samozřejmě se vzrušeně dohadovali o pohnutkách jejího zoufalého činu a obrátili svoji pozornost k chalupě Buřvalových stojící kousek za rybníčkem. Na první pohled jim bylo divné, že se ve světnici ještě svítí. V příští chvíli vešla celá skupina společně do domu a všichni rázem pochopili, že utopená Buřvalová byla ještě tou lepší částí otřesného divadla, jehož se to ráno stali svědky.

Ve světnici se jim naskytl hrůzný pohled. Na stěnách a nábytku byly velké krvavé cákance, jednotvárnou šeď prkenné podlahy rozrážely dvě kaluže temně rudé krve – větší u dveří, menší uprostřed světnice. Stranou na posteli ležel pětapadesátiletý, ale už nestárnoucí domkář František Buřval, manžel utopené Josefy. Na sobě měl jen košili, podvlékačky a na hlavě několik hlubokých sečných ran. Taky na jeho oděvu a peřinách bylo vidět, že mu ještě před nedávnem kolovalo v žilách dost krve. Na lavici u stolu ležela zakrvácená dřevařská sekera a také stará břitva se stopami krve. Na stole pak sousedé našli dopis na rozloučenou napsaný Buřvalovou. Můžeme se jen dohadovat, jaké byly jejich bezprostřední reakce. Alespoň někteří z nich ale zachovali chladnou hlavu a udělali to jediné správné – poslali pro policii. Protože o Honzovi Zemanovi v roce 1911 ještě opravdu nikdo nic nevěděl, poslali jenom pro četníky do blízkého městečka Sněžného (tehdy se jmenovalo Německé). Na místo tragedie se brzy dostavil osobně velitel četnické stanice strážmistr Josef Lindner s četníkem Františkem Scholzem, aby provedli důkladné vyšetřování. V případu nehledali žádnou záhadu, takže jim to šlo pěkně od ruky. Hned následující den odeslal strážmistr Lindner o celé věci hlášení C. k. okresnímu hejtmanství v Novém Městě. Kromě četníků nezahálel ani tisk. Pouhé 3 dny po události, 10. listopadu, o ní vyšla podrobná a pozoruhodně přesná zpráva v novoměstském krajinském týdeníku Horácké listy. Takové sousto si novináři nemohli ani tehdy nechat ujít.

Bezprostředním důvodem tragedie byly – jak jinak – rodinné rozepře. Buřval byl alkoholik, který by byl svoji polovinu chalupy propil, naproti tomu jeho manželku Josefu svědkové líčili jako ženu odhodlanou, ráznou a schopnou. Nějaký čas před vraždou přiměla muže, aby na ni nechal přepsat celou chalupu a začala sama hospodařit. Moc se jí ale nedařilo, tak si začala vypomáhat jinak a ve vsi se začalo ztrácet seno, jetel, brambory, řepa, husy a další užitečné věci. Přestože sousedi tušili, kdo je pachatelem, nechávali krádeže zpočátku bez povšimnutí. Snad ze soucitu. Trpělivost jim ovšem po čase došla a rolník Dobyáš obvinil Buřvalovou z krádeže lnu. Ta se ještě pokusila kontrovat tím, že nasypala Dobyášovu dobytku do žrádla hřebíky, moc si tím ale nepomohla. Strach z vyšetřování a následného trestu ji dohnal až na pokraj zoufalství. To už byl k tragedii jen krůček.

V pondělí 6. listopadu večer vypila Buřvalová v hospodě za 40 haléřů rumu (za to bylo tehdy rumu co hrdlo ráčilo) a odešla domů. Sousedé pak slyšeli od Buřvalů prudkou hádku, ale příliš si jí nevšímali. Nebylo to nic neobvyklého. Když se oba manželé dosyta vykřičeli, Buřval usnul. Měl co dospávat – zrovna ten večer se vrátil z několikadenního flámu. Josefa spát nemohla. V hlavě jí dozrával plán, kterým se nejspíš už nějakou dobu zabývala. Zatímco muž spal, napsala pevnou rukou dopis na rozloučenou, v němž obviňovala sousedy, že jsou příčinou jejího neštěstí a nabádala svoje tři dospělé děti, aby se o majetek po ní bratrsky rozdělily. Bylo už nejspíš po půlnoci, když vzbudila svého muže a došlo opět k hádce, která po chvíli přerostla až ve rvačku. Při ní Josefa zasadila nepřipravenému manželovi několik ran sekerou do hlavy. Podle vyjádření soudních lékařů zemřel František Buřval během pěti minut na vykrvácení. Josefa odložila sekeru a teď přišla ke slovu předem naplánovaná sebevražda a s ní i břitva. Tou se pořezala na levé straně krku, na levém zápěstí a předloktí, na každém místě po třech malých zářezech. Rány byly příliš malé na vykrvácení, stačily ale k tomu, aby ubohá Josefa vlastní krví označila svoji předposlední cestu z chalupy až na Fučíkovu zahradu. Tam už jí nezbylo než skočit do rybníčku, v němž ji asi za 6 hodin našla Anna Dudková.

A jaké z toho plyne poučení? Všechny příčiny tragedie byly určitě hlubší, dopisovatel Horáckých listů ale viděl tu hlavní naprosto jasně a neváhal na ni náležitě poukázat pro výstrahu všem čtenářům. Mně už nezbývá než se k jeho hlasu připojit: „(...) Jisto však je, že velikou roli při této hrozné tragedii hrála – kořalka. Buřvalová byla napitá a Buřval prý teprve v pondělí přišel domů z posvícení. Varujte lidi před kořalečním morem!“