Šťastný vánoční sen

        Vánoce jsou tu, zapalujeme svíčky na adventních věncích, pouštíme skořápky ořechů po vodě, rozžínáme stromeček. Plamínky z hořících svíček se nám odrážejí v očích, naše srdce a mysl zaplavuje nostalgie. Zasníme se a plamínky se proměňují v plameny, už nám nehoří pouze tváře ale i střechy domů, hoří všechno kolem, v rukou držíme zápalky. Sníme sen pyromana, žháře čili paliče.
        Sníme dál. Píše se rok 1723, stojíme uprostřed novoměstském náměstí, kolemjdoucí nás uctivě zdraví: "Pěkný den přeji, pane primátore." "Uctivé pozdravení, vážený pane Horálku." Usmíváme se pod vousy nejmocnějšího muže města – primátora Jana Liboria Horálka. Vlastníme dva domy hned vedle zámku, máme klíče od městské pokladny a přízeň panských úředníků na své straně. Ale naše štěstí přeci jen něco kazí. Lidé nás po hospodách pomlouvají, že prý s městskými penězi hospodaříme jako s vlastními a ke svým domům jsme přišli podvodem. A to by nebylo to nejhorší. Půjčili jsme si trochu peněz a věřitelé je chtějí do zítřka vrátit, právě teď, když nemáme žádnou hotovost. Čert, aby to spral, jak z toho ven. Chcete to nápad. Co kdybychom předstírali vloupání. Uprostřed noci způsobíme doma obrovský virvál. Přiběhnuvším sousedům namluvíme, že jsme doma vyrušili zloděje. Na důkaz ze sklepa vyvedeme toho žebráka, co jsme ho tam včera dali zavřít, a budeme tvrdit, že je to jeden z členů zlodějské bandy. Na humnech se najde naše tele. To jsou jasné důkazy. Skvělý nápad, hned této noci ho realizujeme. Zbytečná námaha, nikdo nám nevěří a věřitelé hrozí exekucí. Musíme přitvrdit, když všechno shoří, nebude z čeho brát. Všechno shoří samozřejmě naoko, máme přeci dva domy. Potajmu všechno přestěhujeme z domu na náměstí do druhého domu, když nás náhodou někdo potká, namluvíme mu, že budeme bílit. Večer vyčistíme své pistole a půjdeme si zastřílet do stodoly. Jaká nešťastná náhoda, zapálíme přitom seník. Bohužel si toho nevšimneme a za chvíli již hoří celý dům. Navíc fouká silný vítr a požár se šíří městem. Běžíme tedy jako správný primátor k sousedovi zachránit městská privilegia u něj uložená. Ale ten nás vyžene s holí ven a ještě nám nadává do šelem paličských. Zajdeme tedy radši do zámku a dáme si s obročním do trumpety. Když se nad ránem vracíme domů, vrhnou se na nás městští drábové a odtáhnou nás do arestu, který bohužel neshořel, na rozdíl od poloviny města. Zaklapnou dveře naší cely a my se s výkřikem "jsem nevinnýýýý!" probouzíme.
        Zadíváme se do plamenů svíčky a za chvíli zase spíme. Ocitáme se v obecní hospodě na hlavě mlynářskou čepici, před sebou prázdnou sklenici. Kývneme na šenkýře, ať nám doleje, a sami se pohroužíme do vzpomínek. Není to tak dávno, co jsme u tohoto stolu sedávali s kamarády a opíjeli sedláčky vracející se z trhu s naditou peněženkou, abychom je pak obrali v kartách nebo kostkách. Býval to veselý život, nebýt toho advokáta, co jsme ho obrali naposledy. Ten to dal k soudu a my si v lochu uhnali souchotě. Ještěže máme v kapse čerstvou pojistku na ten náš rozpadající se mlýn, v noci se nám udělá jasno. Mlýn shořel krásně, nájemníci se skokem z okna taky nakonec zachránili a zítra přijde pojišťovák s penězi, budeme zase šťastní. Jen kdyby nám nebylo tak zle, zase kašleme krev a cloumá s námi zimnice. Lehneme do postele a chce se nám strašně spát, s oroseným čelem se opět probouzíme uprostřed vánoční nálady.
        Za svitu svíček usínáme potřetí. Sedíme u prázdného vánočního stolu a už si ani nevzpomínáme, kdy jsme měli naposled nějakou práci, proklatá hospodářská krize. Za poslední peníze jsme dali pojistit naši chalupu a před chvíli zapálili seník o tři chalupy dál. Aby to nebylo tak nápadné. Již se ozývá křik sousedů, že u Němců hoří. Za chvíli nám křik oznámí, že hoří i Mičkovo. Po tváři se nám rozlije blažený úsměv, teď ještě Formánkovo a oheň je tady, dnes vane příznivý vítr. Radost nám ale zkalí zvuk hasičské sirény. Zděšeně vyběhneme před dům a co nevidíme, žďárští hasiči si pořídili novou automobilovou stříkačku. S koňmi by byli ještě dávno na cestě. Ke všemu hasí jako o život a požár již sotva doutná, takže na naší chalupě sotva napáchá nějakou škodu. V rozčilení běžíme zpátky do domu, poplácáme se mimochodem po kapse a… Jsou stále tam, ještě jsme všechny sirky nevypálili. Rychle na půdu, na seník. Ruka se nám chvěje, zapalujeme teprve na třetí pokus. Chvíli se kocháme poskakujícími plamínky, ale ne dlouho, dým nás štípe do očí, musíme pryč. Stoupáme na žebřík, příčka praská, my padáme dolů. Ležíme na zemi, nemůžeme se ani hnout, dým houstne, nemůžeme popadnou dech.
        Probouzíme se a lapáme po dechu. Brzy se však vzpamatujeme a uhasíme hořící stromeček. Z jeho popela vstáváme jako nový člověk plný pozitivních novoročních předsevzetí. Tak sní paliči o Vánocích.