Být celý život smolařem, není zrovna životní výhra. Nic se vám nedaří, smůla se vám lepí na paty. Jak se hezky česky říká, jste pechfógl. Být smolařem ale může také znamenat, že budete smůlu přímo vyhledávat. Čím víc smůly, tím lepší život. To jsou paradoxy! Dnes už si totiž nikdo nepamatuje muže, kteří si na živobytí vydělávali prodejem smůly. Kupovat si smůlu, jaká pošetilost, kdyby se tak raději dalo koupit štěstí. No a vidíte, byly doby, kdy smůly nebylo nikdy dost. Kdo nevěří, ať nikam neběží, ale čte následující řádky, které mu představí i další starobylá řemesla.
        Již z 11. století jsou u nás známi smolaři – pekelníci (picarii), kteří vymazávali dřevěné nádobí smolou. Služeb smolařů využívali hlavně bečváři, kteří si nechávali smolou vylévat sudy. Smola se získávala sběrem přírodní pryskyřice. Ta se dále zpracovávala pražením (rozpouštěním). Vařila se v měděném kotli, kam se přidávala voda, aby se pryskyřice nepřipálila. Po převaření se pryskyřice nechala zchladnout a pak se přelila do hrubého ve vodě namočeného pytle. Pod lisem se přes hrubou tkaninu pytle pryskyřice filtrovala. Při mírném tlaku se získávala čistá tzv. žlutá smola, při silnějším tlaku pak již ne úplně čistá černá smola. Ze žluté smoly se pak pomocí dalších postupů a přísad získávaly vzácnější druhy smoly. Takovou byla i smola bílá čili kalafuna. Smola ševcovská čili lodní se připravovala z dehtu. Její použití vyplývá už z názvu, používala se k impregnaci kůže nebo k vymazávání trupů lodí.
       Byla tu řeč o dehtu čili kolomazi, dříve velmi žádané surovině. Ta se získávala poněkud složitější cestou než vlastní smola, tzv. suchou destilací dřeva. Co si pod tím představit? Představte si milíř, tedy kopuli ze dřeva, uvnitř které hořel oheň a jejíž povrch byl neprodyšně uzavřen drny, hlínou a navlhčeným mourem. Uvnitř milíře docházelo k nedokonalému spalování dřeva – karbonizaci. Prostě takhle se vyrábělo dřevěné uhlí. A kdo vyráběl uhlí, no, no přeci uhlíř. Tohle byste mohli vážně vědět, určitě jste někdy viděli pohádku o pyšné princezně. Milíře v lesích sice již dávno vyhasly, ale dřevěné uhlí používáme dodnes ke grilování. Jeho spotřeba je tak oproti minulosti minimální. Dříve se používalo především jako topivo v železářských pecích. Při pálení dřevěného uhlí v milíři vznikaly tři složky: plynná, pevná (uhlí) a kapalná (dehet). Množství kapalné složky záleželo na výběru dřeva. Nejvíce dehtu dávalo dřevo z borovic, obzvláště pak staré pařezy z borovic skácených před několika lety. Dehet čili kolomaz vykupovali potulní kolomazníci. Ti po vesnicích vozívali na trakaři nebo vozíku kolomaz v soudku spolu se soudkem oleje, jímž se musela ztuhlá kolomaz ředit. Kolomaz se používala například k mazání dřevěných ložisek.
        Když už jsme jednou byli v lese, nesmíme zapomenout i na popeláře. Nechci vám samozřejmě tvrdit, že se mezi milíři proháněly kukavozy s muži v oranžových vestách. Popeláři podobně jako uhlíři a smolaři pálili dřevo, ale až na popel. Popel byl totiž důležitou přísadou při výrobě skla, býval součástí vsázky do sklářských pecí. Louhováním popela se pak vyráběla látka zvaná potaš. Potaš se používal nejen ve sklářské výrobě ale i ve výrobě textilní a mydlářské. Na jeho přípravu se však spotřebovalo obrovské množství dřeva, a tak jeho výroba ze dřeva byla ještě na sklonku 18. století zakázána.
        A víte, kdo to byl Honza Sanytrník? Já ho znal chudáka. Kopal za Bohemku, pak dělal funkcionáře a nakonec si hodil mašli. Ale to sem nepatří. Sanytrník ještě než se stal fotbalistou a získal velké S, vykopával ze země ledek. Ledku se totiž říkalo sanitr či salnitr a místu, kde se zpracovával pak saliterna. Bývalo tam smradu jako v hradu. Tak proč byl tento dusičnan tolik zajímavý, že stálo zato podstupovat smradlavou proceduru. Ledek byl totiž výchozí surovinou pro výrobu střelného prachu. Jeho význam tedy s rozvojem střelných zbraní stoupal. Takže to bývalo docela dobré živobytí. A kdože vyráběl střelný prach? Opět "těžká" otázka. Přeci prachař. To byla opravdu lehká otázka. Ale co takhle říci, co dělali ručnikáři. Ručníky? Haha, no to jste vedle jak ta jedle. Ručnice přece, o kterých jistě každý ví, že to byly palné zbraně, předchůdci dnešních pušek.
        Ale dost bylo smradu a kouře, pojďme raději za zviřátky. Ale předem varuji, žádné čtení pro děti to nebude. Následující řádky jsou určeny pouze silným povahám, zvláště před nimi varuji pány v plné síle. Řeč totiž bude o miškařích, nunvářích, ludvářích, lumbařích či lumbačácích. Tak co pánové jste stále v klidu. A co když řeknu zvěroklestič. Již vás začíná svírat úzkost. Ano již zřejmě tušíte správně, mluvíme zde o lidech, kteří řemeslně zručně připravovali samce hospodářských zvířat o jejich samčí pýchu. Dámy, nesmějte se, samičky také nebývaly kastrace ušetřeny. Ale můžu vás uklidnit, většinou to byly pěkné svině. Nunváři dělali z hřebců valachy, z býků voly čili bulíky, z beranů skopce, ze sviní nunvy čili mišky, z kohoutů kapouny. Proboha proč to všechno, ptáte se s nohama křížem. To máte tak, zvířata se kleštěním zklidní, stanou se ovladatelnější a způsobilejší k práci, některá získávají na tučnosti, jejich maso je křehčí a šťavnatější, někdy dokonce ztrácí nepříjemný zápach. Takže nám to matka příroda jistě odpustí.
        A nakonec se pomodlíme. A to nejlépe v kostele, že. A ke kostelu neodmyslitelně patří majestátní zvuk varhan. A kdože rozeznívá varhany. Varhaník, řeknete bez váhání. No, není to tak docela pravda, bez vzduchu v píšťalách by varhaník nevyloudil ani tón. Takže někdo musel šlapat měchy a kdo jiný by to byl než měchošlap. Velice důležitá osoba v kostele. Bohužel však špatně placená, a tak měchošlap býval často i kostelníkem, případně hrobníkem.
        A tak jsme se z lesa dostali až do hrobu a to je opravdu konec.

Váš Víťa K. a k.