Už to přichází, už se to blíží, nejkrásnější a současně nejtajemnější období roku. Ano přicházející čili jak my latiníci říkáme adventus. Pomalu se začne odpočítávat doba čtyř týdnů do Vánoc – období zvaného advent. Tyto týdny znamenají pro celý křesťanský svět období očekávání příchodu Spasitele – narození Božího syna Ježíše Krista. Ajeje Víťa se dal na modlení, říkáte si. To těžko, bohužel žádnou techniku modlení neovládám. Zato jsem zvídavý hoch a co nevím, na to se zeptám – třeba moudrých knih. A moudrá kniha (neboli Lidové zvyky od JIřiny Langhammerové) povídá, že advent tu brzy bude. A s ním stromeček a postupně zažíhané svíčky na adventním věnci dodám rychle. Tolik mé plytké znalosti o adventu v kostce. Ale můžeme o adventu pohovořit šířeji? Šířeji? Ano! Nuže slyšte, jaké to o adventu bejvávalo:

Advent je doba ztišení, úplně odlišná od předešlého času posvícení plného jídla, pití a muziky. Tak jako v přírodě dochází s příchodem zimy k utlumení životních pochodů. Krátký den – dlouhá noc, čas jako stvořený k rozjímání. Málo světla a chlad stahoval lidi brzy domů, sesedli se ve světnice, v jediné části domu, kde se řádně topilo a svítilo. Scházeli se tu všichni, staří, mladí, děti. Ideální prostor k přenášení vědomostí a duchovních odkazů – pohádky, pověsti, životní příběhy, zpívání. Byla to doba, ve které se udržely i zvyky tradované ještě z pohanských časů, i když se mýty formálně družily se jmény křesťanských světců.

Advent se od předchozího veselého podzimního času odděloval poslední taneční zábavou konanou obvykle na sv. Kateřinu (25. 11.), závěr sezony se mnohde konal i o několik dřív na sv. Cecilii (22. 11.), patronku muzikantů. Společenský život na vesnici však zcela neutuchal, jen se přesouval do soukromí. Připomenuta již byla různá večerní sezení. Obecně se těmto sedánkám s lehkou prací v ruce říkalo přástky (přídky), podle původní práce zde konané – předení. Do přástek chodili i mladí muži, neboť většinu sešlosti tvořila mladá děvčata. Pak se samozřejmě rozproudila zábava, žerty, zpěv a někde i domácí taneček. Přástky končily před Vánocemi, ale po nich opět pokračovaly.

Vstupním svátkem adventního času byl den zasvěcený sv. Ondřeji (30. 11.). Podobně jako o Vánocích se věštilo – čarovalo se s vodou, činily se osudové dotazy stromům apod. (Svatý Ondřeju, olovo leju, abys mi ukázal, koho se naděju. Svatý Ondřeju, já stromem chvěju, abys mi ukázal, koho se naděju). Ženské vdavky byly v dotazech na prvním místě, neb sv. Ondřej je údajně patronem nevěst.

 Narozdíl od ohlasů pohanských dob v naivním čarování se s počátkem adventu spojuje i jeden ryze křesťanský zvyk, který má původ v západoevropské adventní tradici. O první adventní neděli se v kostelech zavedl obřad zažíhání adventního věnce – zeleného věnce s chvojím a čtyřmi svícemi. Každá představuje jednu neděli, jeden krok přiblížení se ke světlu, které na zem přineslo narození Ježíše. Tento krásný symbol má svůj původ v německém Hamburku počátku 18. století, obecně však byl přijat až ve 20. století.

K vrcholům adventu dnes patří svátek sv. Mikuláše s nadílkou. Jeho svátek připadá na 6. prosince. Slaví se však, jak je v našich zemích u významných svátků obvyklé v předvečer, jako "vigilie" (původně noční bdění – reálně je to spojeno se staroevropským chápáním toku dne, kdy se den nezačínal tradičně ránem, ale předešlou nocí, ta začínala spolu s kalendářním dnem s východem první hvězdy). Mikulášská tradice se částečně liší od ostatních, především proto, že hlavní postava – Mikuláš – představuje postavu skutečného světce. Byl jím sv. Mikuláš, jež býval v dobách prvních křesťanů biskupem v dnešní turecké Antálii. Mikulášská nadílka a její včlenění do lidových zvyků je mladšího data, spojila se s tradicí adventu a jeho inklinací k obchůzkám dědů a kmetů z pohanských dob. V našich zemích se tato tradice christianizovala a dostala podobu dobrodějného křesťanského patrona, který je zobrazován jako stařec s bílým vousem. Doprovází ho bytosti symbolické v duchu kajícné nálady – anděl, zosobnění dobra, a čert, démon zla. Mikulášem se již vážně přiblížil čas Vánoc – nejvíce radovánkami, ale i povinnostmi – uklízení, pečení, nakupování. Šestého prosince se konaly známé mikulášské trhy, kde se nakupovalo potřebné zboží a potraviny, i dárky na Vánoce.

Hned následující den po Mikuláši je sv. Ambrože (7. 12.). I v tento den v některých oblastech Čech vycházela na obchůzku maskovaná postava – tentokrát v masce ambrože. Je to figura muže oděného do delší bílé košile vyhrnuté z kalhot, s bílou rouškou na obličeji, bíle polepenou metlou a vysokou, jehlanovitou černou čepicí z papíru (něco jako člen Ku-klux-klanu). Večer o svém svátku obíhal kolem kostela a vypláceným dětem rozhazoval bonbóny.

Dny, které zbývaly po Lucii do Vánoc, se plně využívaly k jejich přípravám – uklízení, pečení a výzdobě příbytku. Ve výzdobě interiéru hrál významnou roli betlém. První reálné zobrazení betlémské scény se přisuzuje sv. Františku z Assisi na počátku 13. století. Jisté je, že první jesličky na území severně od Dunaje mají primát v Čechách, a to přímo v Praze. Roku 1560 je postavili v kostele sv. Klimenta na Starém Městě pražském jezuité. Kostelní jesličky se staly modelem k tradičnímu zobrazení Božího narození obecně. K rozšíření betlémů do domácnosti prostých lidí paradoxně přispěl pragmatický císař Josef II. Ten roku 1792 na žádost církevních hodnostářů zakázal stavění betlémů v kostelech (tehdy byly velmi oblíbené figury v životních velikostech). Údajně proto, že klérus v nich viděl zobrazení mysteria Božího narození příliš pozemsky. Betlém byl již mezi lidem natolik populární, že se v pozměněné formě přestěhoval do soukromých bytů a domů.

Vlastní Vánoce začínaly Štědrým dnem (24. 12.). Ten patřil k nejvýznamnějším dnům v roce. Byl chápán jako den zcela výjimečný, a proto mu byla připisována zvláštní moc. Bylo uklizeno, napečeno, vyzdobený byt a slavnostní nálada. Nikdo se s nikým nezlobil, nehádal. Z náhodných dějů se odhadoval osud. Hlavním bodem byla slavnostní večeře. Nešlo o běžnou večeři, ale vpravdě rituální hostinu, kde většina aktů a chodů měla svůj skrytý význam. Smysl byl stále stejný – zajištění požehnání stolovníkům do budoucího roku. K slavnosti patřilo pokrytí stolu bílým ubrusem. Zemědělcům šlo především o úrodu, ta se zajišťovala její přítomností u tabule – například rozložením slámy pod stolem (ve smyslu obilí), či pouze položením klasů nebo zrn pod ubrus. Spolu se slámou ležela pod stolem i sekera (symbol síly) apod. Na stole se rozložily talíře pro všechny obyvatele domu, neb každý musel být ke stolu pozván. Pokud někdo z rodiny v daném roce zemřel, nechával se pro něj na stole netknutý talíř polévky. Na stole byly svíce, bible a chléb (dalšími symboly plodnosti byly peníze položené na stůl). Jídelníček měl svá pravidla. Nejedlo se většinou maso, ve vesnických rodinách nebývala typická ani ryba. Tradiční polévkou nebyla rybí, ale vařila se z luštěnin – čočky a hlavně hrachu. Hrách sám měl rituální význam nárůstu bohatství (bobtná, nabývá objemu). Typy jídel měly krajové varianty – častým jídlem byl například nákyp s příměsí hub (hubník, kuba). Součástí večeře bylo ovoce, ať jako sušené (křížaly, hrozinky apod.) či ve vařené směsi jako chutná příloha zvaná muzika. Nesměla chybět čerstvá jablka a ořechy. Samo jablko bylo významných objektem lidové zvykoslovné tradice. Jak pro svou podobu – krásného červeného plodu – tak pro skrytou podstatu spjatou se vzdáleným symbolem erotiky a plodnosti. Ořechy byly oblíbené nejen jako pokrm ale i pro svou podobu – jako plodina "mnohostní", signalizující množstvím bohatství. Na štědrovečerním stole samozřejmě nechybělo pečivo – především vánočka a cukroví.

Večeře měla své pokračování i po nasycení stolovníků, štědrost se projevovala nejen k lidem ale celému okolí – statku, hospodářství, zvířatům, stromům, přírodě. Díly večeře (ne zbytky) se roznášely do okolí. Došlo i na "čarování", které známe již ze zvyků svatoondřejských (např. házení střevícem, pouštění lodiček, rozkrajování jablíčka). Namísto dodržování štědrovečerních obyčejů se dodnes obecně vžil zvyk jiný – nadělování dárků. V řadě rodin patří k závěru večera půlnoční mše svatá. Půlnoční mší odplývaly staré zvyky a loňský život do minulosti a otvíraly se vlastní vánoční hody a jejich hlavní svátek – Boží hod vánoční.

Závěrečnou částí Vánoc je koleda. Hlavním dnem koledy je sv. Štěpán (26. 12.). Byl to po tak dlouhé době první den řádného uvolnění, veselí, návštěv – koledování. Tímto dnem kdysi začínal rok, měnila se tedy i služba ("Na Štěpána není pána."). Vyplácela se celoroční odměna za službu (byly to peníze, naturálie, šaty, ale i tradiční dary spjaté s Vánoci – vánočka apod.). O koledě chodili po domech s přáním a pro výplatu i obecní zaměstnanci, hlavně pastýři. Pastýřské vytrubování patřilo neodmyslitelně k atmosféře Vánoc (pastýř vyhrával na svou troubu pod oknem každého hospodáře, pro něhož pásl). Stejně tak obcházeli lidská obydlí od Štědrého dne do Štěpána prostí koledníčci. Koledou se obecně otevřel veselý čas Vánoc. V minulosti se na řadě míst konaly různé jesličkové hry mající původ ve středověkých žákovských hrách.

Slavení konce a začátku nového kalendářního roku v lidové tradici příliš nezakotvilo, silvestrovské veselice jsou produkty moderní doby.

Čas Vánoc končil 6. ledna svátkem sv. Tří králů. V kostelech se tento den konává mše, kterou se otvírá další roční epocha. Světí se významné atributy, které budou mít v průběhu roku liturgický i zvykový význam (voda, křída, též kadidlo, svatý olej a zlaté předměty – symboly darů, jež byly položeny Ježíškovi k nohám). S tímto svátkem souvisí i tříkrálová obchůzka tří chlapců přestrojených do převleků králů – Kašpara, Melichara a toho černého vzadu Baltazara. V rukou drží papírovou hvězdu a kadidelnici, s níž vykuřují navštívená stavení, a svěcenou křídou píší nad dveře datum obchůzky a své žehnající iniciály – K + M + B. Teprve 6. lednem se podle tradic nový rok skutečně začíná.

Váš zvykopudný Víťa K. a k.