Zapalte hranice

Před pár dny… Před pár týdny, toto letí, v předvečer prvního máje čili svátku apoštolů Filipa a Jakuba, tedy o známé filipojakubské noci, zaplály na kopcích a návrších ohně – pálily se totiž čarodějnice. Starý zvyk, který se udržel až do našich časů. Na hranici shořela figurína čarodějnice, do vzduchu létala zapálená košťata, případně po svahu svištěly hořící pneumatiky. Pěkná tradice, že? Taky jste si to pěkně užili? A děti, jak byly šťastné, co?

Byly však doby, kdy pálení čarodějnic nebylo nevinnou zábavou ale krutým trestem pro ženy obviněné a odsouzené za čarodějnictví. Nechci Vám tu kazit dojem z budoucích čarodek, a proto Vás předem varuji před čtením následujícího textu. Může se totiž stát, že o příští filipojakubské noci vystřídá radostné pozorování šlehajících plamenů mrazení v zádech.

Strach z ďábla natolik zaslepil nejvyšší církevní představitele, že dali za pravdu fantaskním teoriím o existenci a působení čarodějnic, pozemských pomahačů ďábla. Základním článkem, o nějž byla teorie o existenci čarodějnic opřena, bylo tvrzení, že čarodějnice uzavírají s ďáblem smlouvu neboli pakt. Tyto představy ve 13. století podrobně rozpracovala církevní scholastika. Učení scholastici například přišli nato, jak poznat takovou čarodějnici. Na jejím těle totiž ďábel zanechal své znamení – tzv. stigma diabolicum. Toto místo se vyznačovalo tím, že bylo naprosto necitlivé a zjišťovalo se pomocí ostrých jehlic. Při vyšetřování se nějaké znamení na těle domnělé čarodějnice vždy snadno našlo. Zvláště, když si někteří vyšetřovatelé pomáhali dutými jehlicemi s pohyblivým hrotem. Na prohlubování znalostí o čarodějnicích a jejich pronásledování se kromě náboženských fanatiků bohužel podílelo i mnoho učených mužů (např. Tomáš Akvinský či francouzský filosof Jean Bodin). Největší význam pro rozšíření a upevnění pověry o čarodějnictví byla jedna z "nejděsnějších a nejstrašnějších" knih jaké ve starší literatuře známe. Je jí proslulé Kladivo na čarodějnice (Hexenhammer. Malleus maleficarum) vydané v roce 1486 v Německu. Trojdílná práce líčí v prvních dvou dílech rejdy čarodějnic a ve třetím procesy s nimi. V době počátku knihtisku to byla jedna z nejvydávanějších knih. Autoři této odporné knihy byli dva inkvizitoři z řad dominikánského řádu – Jindřich Institoris a Jakub Sprenger. Hlavním rysem této knihy byla až chorobná nenávist k ženám. Zlo v ženách existovalo podle autorů již od jejich stvoření. Již Eva v ráji byla svedena hadem, ve skutečnosti ďáblem. Z čarodějnictví podezírali bratři dominikáni apriori každou ženu, ať už to byla zbožná jeptiška, či dychtivé mladé děvče.

Jak tedy bylo čarodějnictví trestáno. Zpočátku šlo jen o církevní tresty (klatby, exkomunikace). S duchovními zbraněmi si však církev nevystačila, a tak začala předávat čarodějnice k potrestání světské moci. Pronásledování čarodějnic šlo ruku v ruce s bojem s dalšími nepřáteli církve – heretiky (kacíři). Pro ně existoval jen ten nejvyšší trest – trest smrti upálením. K pronásledování, usvědčování a odevzdávání heretiků (posléze i čarodějnic a čarodějů) světské moci k potrestání byla zřízena samostatná instituce – neblaze proslulá inkvizice. Jejím zakladatel se stal v roce 1231 papež Řehoř IX. Její platnost pro celou říší potvrdil v následujícím roce císař Friedrich II. (v našich zemích známý více jako vydavatel Zlaté buly sicilské). Papežskými inkvizitory byli jmenováni především členové dominikánského řádu. Aby se zvýšila úspěšnost boje proti kacířům a čarodějnicím bylo v roce 1252 povoleno při výsleších používání tortury (dnešními slovy mučení). Opravdový hon na čarodějnice byl odstartován bulou papeže Innocence VIII. z roku 1484 začínající slovy "Summis desiderantes affectibus" (s nejtoužebnější žádostí si přejeme).

Samotný inkviziční proces odstartovalo obvykle udání. Podezřelý byl vyslýchán v tajném řízení. Nevěděl, kdo ho udal, zpočátku ani z čeho je obviněn. S výpověďmi svědků nebyl seznámen. Kdo se pokoušel vypovídat v jeho prospěch nebo ho obhajovat, sám často skončil mezi obžalovanými. Inkviziční soudcové nepotřebovali uvádět žádné objektivní důkazy. Při normálním výslechu se samozřejmě nevinný člověk nepřiznal (podle soudců to bylo díky spojenectví s ďáblem). A protože kacířství a čarodějnictví bylo považováno za obzvláště odporný zločin přistoupilo se k mučení. Mučení si z úst trýzněných lidí vynutilo jména dalších podezřelých a inkviziční proces původně s jediným obžalovaným se utěšeně rozrůstal, často nabýval až obludných rozměrů. Před všemocnou inkvizicí si nebyl jist nikdo. Neochránilo ho ani vysoké postavení ani bohatství, spíše naopak. Jmění zatčeného bylo vždy zabaveno a rozděleno mezi inkvizitory a světskou vrchnost. Tato okolnost jistě u mnohého inkvizitora zvýšila jeho horlivost.

Než došlo u výslechu k samotnému mučení byl obviněnému představen kat se všemi svými nástroji. Už to někdy stačilo, aby vyšetřovaný začal vypovídat. Většinou ho to však nezachránilo před dalšími stupni mučení. Soudci byli přesvědčeni, že jim zatajil ještě mnoho podrobností a spoluviníků. Obvyklou formou mučení bylo natahování na žebřík. Žebřík byl obvykle dvakrát tak dlouhý než lidské tělo. Mučený byl připoután za ruce a nohy k příčkám a žebřík byl pomocí válce s pákami roztahován. Místo žebříku se někde používalo tzv. tažení za sucha. Mučený měl svázány ruce za zády a hákem byl připevněn k natahovacímu lanu, které ho pomocí kladky zvedalo ke stropu. Tažení na žebříku mohlo být zostřováno pálením svazkem svící v podpaždí. Konečnou stanicí pro usvědčeného kacíře či čarodějnici se stala hořící hranice. Mnoho z obviněných však zemřelo již během výslechů. Jejich mrtvé tělo ale trestu upálením stejně neušlo. Pokud se zjistilo, že čarodějnicí byla osoba již mrtvá a pohřbená, bylo její tělo vykopáno a také spáleno.

Čarodějnické procesy se bohužel dotkly i našich zemí. Patrně nejznámější jsou ty, které probíhaly na konci 17. století na panství Velké Losiny, při nichž skončil na hranici i šumperský děkan Lautner. O jejich proslulost se postarala kniha Václava Kaplického s příznačným názvem Kladivo na čarodějnice, podle níž byl zfilmován i stejnojmenný film Otakara Vávry. V našem okolí pak může zmínit procesy s čarodějnicemi ve Velké Bíteši.

Víťa K. a k.