To je znamení

To je znamení, slýchával jsem před lety často z neomalených úst přítele Vyblíze. Byla to taková jeho velmi oblíbená hláška. Znamením mohlo být v jeho případě naprosto cokoli – někdo něco řekl a Vyblíz nato – to je znamení; někdo si prdnul a Vyblíz na to – to je znamení; anebo někdo si četl Násosku a Vyblíz na to – to je znamení. Takže pokud čtete tyto řádky – je to znamení. Ale o tom jsem nechtěl psát.

Jak už to u mých temnopudných výkladů bývá, obracím do minulosti mnohem dál než za horizont několika málo let, které nás dělí od společné táboření s Vyblízem a Vyblízem na chaloupce v Hroznatíně. A nebude tomu jinak ani tentokrát, i když určité znamení v tom bude. Dnes chci totiž svou temnopudnou mysl zaměřit na obecní znamení, přesněji řečeno na obecní znaky. Tedy na někdy na první pohled nepochopitelné malůvky zdobící stále častěji kdekterý obecní úřad. Vězte, že ačkoliv se mohly na vašem obecním úřadě objevit teprve před několika dny, jejich původ je starobylý, přímo středověký. Každá obec může užívat svůj znak a případně i prapor sice až od roku 1990, ale města a městečka tohoto privilegia užívala už po mnoho staletí před tím.
Kdy začala naše města a městečka užívat znaky není přesně známo. Mnoho historiků spojuje počátek městských znaků s husitstvím, kdy moc měst rapidně vzrostla a jejich rostoucí sebevědomí se mohlo odrazit i do používání vlastních znaků. V těch neklidných dobách na počátku 15. století se hodně válčilo a svá vojska měla i husitská města. Původ znaků či chcete-li erbů má svůj původ právě ve vojenství. Původně to byla pouhá znamení vymalovaná na štítě k odlišení jednotlivých vojenských družin. Počátek jejich užívání se klade do křižáckých válek. Vojenské rozlišovací znamení se postupně vyvinulo ve znamení dědičné (erb je odvozen z německého der Erbe – dědic). No a když se vrátíme na bojiště husitských válek potkáme tam husitské pěšáky vláčící sebou velké štíty (známé pavézy) pomalované různými znameními (snad předchůdci některých městských znaků). Užívání znaků bývalo součástí městských privilegií, která udělovala městům a městečkům jejich vrchnost nebo sám panovník. Užívání městských znaků bylo de facto ukončeno v roce 1949, kdy na základě zákona č. 279/1949 přestaly být obce právními subjekty. Pro města se statutem městského národního výboru bylo používání městských znaků obnoveno zákonem č. 109/1967. Plnou svobodu v užívání nejen městských ale i obecních znaků přinesl až zákon o obcích z roku 1990, kde se v pátém paragrafu praví, že „není-li zvláštním zákonem stanoveno jinak, mohou obce, jejich orgány a organizace užívat znak a prapor“.

I před rokem 1990 měly obce svá znamení a byla to znamení pečetní. Pečetě neboli otisky pečetidel (nejčastěji do vosku) byly předchůdkyně dnešních razítek. Kromě opisu identifikujícího jednoznačně svého majitele býval na pečetidle vyryt i nějaký obrázek – pečetní znamení. Pečetní obraz vesnických pečetí byl velice pestrý. Velmi oblíbenými byly postavy světců a s nimi související další náboženské motivy – beránek Boží, kříž, srdce Páně apod. Dále různá zvířata a rostliny (stromy, květiny, zemědělské plodiny). Různé nástroje a výrobky (samozřejmě převažovaly nástroje zemědělské, ale i sklářské, železářské apod.). Na pečetích bývá též zobrazovaná lidská činnost typická pro tu kterou vesnici (orba, kácení stromů). Zřídka též stavby (kostely, tvrze, hrad). Nebo kombinace těchto typů. Mezi mladšími pečetěmi obcí se objevují i pečeti nápisové, ty jsou ale až z 19. století. Toto století také znamenalo nástup razítek, která se sporadicky začala objevovat již od sklonku 18. století (především v městských kancelářích) a která postupně vytlačila pečetidla. Od poloviny 19. století je jejich nástup patrný i u jednotlivých obcí. První razítka byla kovová, jako razítek se užívalo i starých pečetidel namočených do inkoustu. S přechodem k razítkům řada obcí opouští své původní pečetní znamení a nahrazuje ho pouhým nápisem nebo znamením zemským (moravskou orlicí, českým lvem). Některé obce původní pečetní obraz přenáší na razítko takřka doslova, jiné ho poněkud modifikují a další používají symbol úplně nový. Od přelomu 19. a 20. století jsou kovová razítka nahrazována levnějšími gumovými. Další ústup od obrazových znamení na obecních razítcích znamená období Protektorátu Čechy a Morava. Tehdy musela mít všechna razítka opis dvojjazyčný (německo-český), odstraněny musely být také všechny symboly připomínající bývalou Československou republiku. Některé obecní úřady při výměně razítek přešly na razítka nápisová, a tak se okruh obcí s vlastním symbolem opět zúžil. V květnu 1945 byly sice obecní úřady přeměněny v národní výbory, ale své symboly mohly na razítcích nadále užívat. Tento stav netrval dlouho, protože od roku 1951 směly být na úředních razítcích národních výborů používány pouze státní symboly. No a tento stav trvá až dodnes, i když se národní výbory opět změnily v obecní úřady, jejich razítka jsou si podobná jako vejce vejci.

Nicméně kromě úředních razítek mohou dnes obce svůj znak užívat víceméně volně. Musí ho však získat oficiální cestou, musí být schválen v parlamentu. Samotnému udělení obecních symbolů se děje rozhodnutím předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. S několikatýdenním odstupem pak následuje slavnostní akt, kdy na půdě parlamentu přebírají starostové obcí dekrety o udělení obecních symbolů právě z rukou předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Ale předtím si obec musí sehnat někoho, kdo jim znak navrhne.

Z čeho vychází autoři návrhů obecních znaků? Především jsou to stará pečetní znamení. Někdy bývá pečetní znamení na znak přeneseno téměř doslovně, pouze jsou doplněny barvy, nebo dochází k drobným úpravám původního pečetního znamení, případně znak vychází z pečeti pouze námětově. Ne vždy je však symbolika obecních pečetí samostatně použitelná, zvláště jde-li o znamení na obecních pečetích hojně rozšířená (strom, klasy, radlice apod.) nebo pro obecní znaky nedoporučovaná (postavy světců). Pak dochází ke kombinaci pečetních znamení s jinými motivy nebo se od jejich využití úplně upouští. V případě světců se používají jejich atributy, a to většinou také v kombinaci s jinými symboly.

Jiným stejně oblíbeným zdrojem námětů pro obecní znaky jsou vedle obecních pečetí erby šlechtických rodů, jež bývaly té které obci vrchností. Někdy jsou převzaty téměř doslovně, pouze v jiném barevném provedení. Častěji se erbovní figury šlechtických rodů kombinují s jinými symboly. V obecním znaku se mohou objevit pouze barvy z erbu vrchnosti, případně původní dělení rodového erbu.

Námětem pro podobu obecního znaku může být i název obce, pak se jedná o tzv. mluvící znamení. Mluvící znamení ale nemusí být původní, vyskytovalo se často již na obecních pečetích. Někdy je možno název obce zobrazit naprosto jednoznačně (Smrk – smrk, Tři Studně – tři studně), jindy je použitelný symbol lehce odvoditelný (Kralice – králíci, Křídla – rozkřídlená labuť). Použitá symbolika však nemusí být na první pohled zřejmá jako mluvící znamení (Jakubov – svatojakubská mušle, Chlumek – kopec čili chlum). Mluvícím znamením může být i sama barva užitá ve znaku (Horní Rožínka – červená, symbolizující slova rožeň, rožnění, od nichž je název obce odvozen).

Poslední významnější skupinu námětů symbolů užitých v obecních znacích jsou nástroje a výrobky připomínající zaměstnání místních obyvatel, ať už v minulosti nebo současnosti. Tato symbolika bývala opět častým obsahem obecních pečetí.

Další náměty se objevují již jen okrajově. Jsou to např. významné stavby, přírodní památky či místní pověst. Ráz krajiny nebo zaměstnání obyvatel lze ve znaku též připomenout pouze pomocí užitých barev (např. zelená – lesy, zemědělství; modrá – rybníky, řeka, říčka či potok; červená – pálení milířů, hutnictví; černá – hornictví). Někteří autoři obecních znaků nezapomínají ani na to, že dnešní obce se skládají i z více původně samostatných částí, a proto je připomínají i v použité symbolice obecního znaku.

Na závěr si ještě uveďme pár konkrétních případů. Například náš milovaný Hroznatín je sice samostatnou obcí, ale svůj znak si udělit dosud nenechal. Starou obecní pečeť ale má, a to s hroznem. Jedná se tedy o mluvící znamení. To v sousedním Rudíkově jsou dál. Od roku 2001 se chlubí vlastním znakem s leknínovým listem (z erbu šlechtického rodu píšícího se z Rudíkova) a klíčem s mečem (atributy patronů zdejšího kostela sv. Patra a Pavla). Dalším posvátným místem všech násosků je Chlum, kde na novém znaku pilně pracují. Zatím mají spoustu návrhů, ze kterých nebude lehké jen tak vybrat. Takže budou mít takémluvící znamení s kopcem čili chlumem? Nebo vyjdou z obecní pečeti s rozkývanými váhami Spravedlnosti? Anebo dají přednost moderně a dají do znaku větrné kolo, které se již dávno stalo jakýmsi neoficiálním symbolem obce prezentujícím obec již takřka všude včetně směrovky ukazující k záchodům v chlumském kulturáku? To taková Jihlava má starý historický znak spojující v sobě jednak fakt, že byla královským městem (dvouocasý lev jako znamení českých králů), a jednak snad i mluvící znamení ježka (Igel – německy ježek, Iglau – německy Jihlava). To mé současné působiště – Nové Město na Moravě – má také historický znak, ale jelikož bylo poddanským městem, spojuje v sobě znamení vrchnosti (vinařské nože – erb Dietrichsteinů) a se starým pečetním znamením (lev). Konečně taková Kamenice bývala v minulosti městečkem a mohla užívat svůj znak. Žádné znakové privilegium se však nedochovalo a znak byl znám pouze z pečetí, proto si Kameničtí nechali v roce 2007 udělit znak nový oficiální, který však vychází z původního pečetního znamení. Ve stříbrno-modrém znaku jsou tu vymalovány tři černé mnišské kápě a opatská berla symbolizující třebíčský benediktinský klášter, který býval kamenickou vrchností.  

Váš Víťa K. a k.