T.E.M.N.É.  P.Ú.D.Y.

Tajnosti klášterní vrchnosti

Milí příznivci temnopudných historek z časů dávno zašlých nemohu odolat pokušení a uchýlím se ke krádeži. A, neb jsem člověk pohodlný, nebudu kvůli tomu chodit daleko a vykradu sám sebe. Mám tu před sebou vlastnoruční dějiny obce Bohdalce a jedna z jejích kapitol přímo volá k vytunelování pro Násosku. Tak pěkně poslouchejte, odhalím Vám temná církevní tajemství, kam se na ně hrabe šifra mistra Leonarda.

Na kopečku na okraji Žďáru nad Sázavou stojí kostelík, který si získal světovou proslulost, neb jeho stavitelem byl geniální architekt Santini. Ano, ano, mluvím tu o poutním kostele sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, památce UNESCO. Tato skvostná stavba však nebyla levnou záležitostí, a tak se hodil každý peníz. Osmnácté století je sice známo svou barokní zbožností, ale nenechme se mýlit, hřešilo se také ostošest. Ale každý hříšník se dá napravit, i když se dopustí (s odpuštěním) smilstva.

On takový dnes běžný nemanželský pohlavní styk býval věcí zakázanou a trestanou. Jistě, odbýval se sice potajmu a neveřejně, ale díky jeho nechtěným následkům, se na něj stejně časem přišlo. A tak dosud svobodný mládenec, který zhřešil s kdysi „poctivým“ děvčetem, putoval nejprve do arestu a potom většinou k oltáři. A aby toho nebylo málo, zaplatil hříšník či jeho otec „dobrovolnou“ pokutu či vznešeněji řečeno zbožný dar na stavbu a vybavení zelenohorského kostela. Řadu takových příkladů dodnes zachovala Kniha darů ke kostelu sv. Jana Nepomuckého z let 1720–1735. Uveďme si alespoň dva z již zmíněného Bohdalce.

V roce 1720 odvedl Mikuláš Tulis z gruntu čp. 27 kostelu sv. Jana Nepomuckého 11 zlatých 40 krejcarů za to, co hříšného spáchal jeho syn Matěj s Julinou Batelkovou. Ačkoli podobné případy končily obvykle společnou svatbou odhalených hříšníků, jméno Matěje Tulise najdeme v oddací matrice hornobobrovské farnosti až v roce 1726. Nevěstou však nebyla Julina ale Zuzana, dcera Šebestiána Zdražila. V roce 1726 také zemřel Matějův otec Mikuláš Tulis a Matěj po něm převzal vedení gruntu. Mikuláš Tulis se tak nedožil další pohany, když byl v roce 1727 odhalen i jeho syn Šimon, že „tělesně poznal“ Juliánu, dceru France Součka z Bobrůvky. Tentokrát vše svatbou skončilo, a to dokonce ještě před zaplacením „dobrovolného“ daru zelenohorskému kostelu ve výši 5 zlatých 50 krejcarů. A tak zbožní smilníci nejen z Bohdalce přispívali k větší slávě sv. Jana Nepomuckého.

Ti, kdo holdovali tělesné lásce před uzavřením manželského svazku, přicházeli o svou „poctivost“. A v zápisech oddacích matrik to platilo doslova. Před ženichovým jménem býval obvykle uveden přívlastek „poctivý mládenec“ a před nevěstiným „poctivá děvečka“. Odhaleným hříšníkům však byl tento čestný přívlastek odepřen a do matriky bylo zapsáno pouze jejich jméno.

Skočme ještě na chvíli o pár desítek let zpátky, do 90. let 17. století. Tehdejší bohdalecká vrchnost, jíž byl žďárský klášter mnichů cisterciáků, stále bojovala s následky třicetileté války. Poddaných byl nedostatek a některé poddanské grunty byly stále bez hospodáře, a tak z nich nemohly být placeny dávky do vrchnostenské ani císařské pokladny. Zvyšování poddanských povinností navíc vyvolávalo útěky (zbíhání) poddaných na jiná panství.

Nouze o poddané vedla namnoze vrchnost i k jisté shovívavosti k dopadeným a usvědčeným zločincům. Tak například v roce 1693 byl dopaden jako zloděj Kristián Roučka, tou dobou hospodář na jednom z bohdaleckých gruntů. Byl sice potrestán osmitýdenním vězením ve žďárské šatlavě, ale po propuštění se opět mohl vrátit hospodařit na grunt, když se za něj jako rukojmí zaručili bohdalecký rychtář a jeho dva švagři, „že se za svého života polepší, dotud, dokud živ bude, zanechá, takového zlodějstva, že se nedopustí“.

Po zběhlých poddaných vrchnost také sama pátrala, a to i prostřednictvím propuštěných delikventů. V červenci 1693 totiž propustila z vězení Jiřího, syna Prokopa Uhlíře z Poličky, za kterého se zaručili pod pokutou 50 kop bohdalecký rychtář Jakub Coufal a Ondřej Sklenář, když slíbil, že se vydá do Rajhradu, kde vypátrá zběhlé bohdalecké sousedy Josefa Haksu a Mikuláše Lahodu. Mise propuštěného Jiřího patrně slavila alespoň poloviční úspěch, protože ještě ten samý měsíc se ve žďárském arestu ocitl nejen zmiňovaný Mikuláš Lahoda, ale i Řehoř starý Lahoda (bývalí hospodáři na čp. 25). Oba byli nakonec propuštěni, když se za ně několikrát zaručili bohdalečtí sousedé. Oba Lahodové slíbili, že „ani do smrti svý nad svou milostivou vrchností zraditi, z panství neucházeti, nýbrž co jim od milostivé vrchnosti vynalezeno bude, věrně a poslušně vystáti“. Vrchnost neměla kandidátů na hospodáře nazbyt, jelikož krátce po propuštění z vězení předala Mikuláši Lahodovi do užívání grunt čp. 28 po zběhlém Josefu Haksovi. Pokud by z panství opět utekl, musela by se na pokutu 100 kop složit celá bohdalecká obec. Důvěru vrchnosti Mikuláš tentokrát nezklamal, podle gruntovních knih víme, že na gruntě hospodařil až do roku 1720, kdy ho předal synu Jiřímu.

Přestože se vrchnosti podařilo Haksův grunt obsadit novým hospodářem, pátrání po bývalém hospodáři pokračovalo. Z vězení byl totiž 23. září 1693 propuštěn Prokop Barborka, který slíbil, že se vydá hledat Josefa Haksu. Za to, že se vrátí zpět na žďárské panství, se zaručil pod pokutou 50 kop Havel Novotný z Obyčtova. O úspěšnosti této mise již zprávy nemáme.

Víťa K. a k.